Vyvolená Sestra

5. Fotka

Evelína šla dlouhou chodbou kudy ji ukázali. Jeden z vojáků otevřel dveře a nechal aby Evelína vstoupila. Otočilo se na ni hodně očí. Docela dětských očí. Ale ona byla naproti většině malá a drobná. Některým bylo tak patnáct nebo i čtrnáct ale bylo některým i tak sedmnáct. Možná osmnáct. Do očí se jí zabodlo několik pohledů které si zapamatovala. 1.Holka kterou asi znala  2. Kluk v černé až šedé mikině který měl kapuci. 3.Nějací kluci kteří na ni civěli jako kdyby přišla z Marsu nebo rovnou z Pluta.  Voják ji popostrčil k výdejnímu oknu na jídlo. Dali ji talíř a voják ji posadil k poloprázdnému stolu u toho kluka s kapucí. Naklonila se k ní ta holka. "Ahoj" řekla a usmála se "Ahoj Loro jak ses tu vzala?" "Už ani nevím prostě jsem šla a tam mě oni chytli a přivezli sem asi tři hodiny zpátky" "Aha a už tu někoho znáš? Potřebovala bych se někoho zeptat na dvě jména" "Jo ráda ti pomůžu hlavně za to co jsi udělala pro moji rodinu." Najednou někdo rozrazil dveře. "Takže už to znáte jména které řeknu půjdou sem...." Byl to Jason. Hned jak mě uviděl tak se ušklíbl a usmál. "Kam je odvedou?" "Prý na bezpečnou farmu ale nevím jak to je" Když všichni vstali a odešli teda všichni jmenovaní Jason řekl. "Nebojte i na vás se dostane ale není místo pro všechny hned" Jason se pousmál a odešel. V tom jeden kluk vstal a začal křičet jméno a volat na holku za sklem. "Tereso! Tereso!" Pak ho vojáci zastavily. "Kam ji vedou" Ještě něco říkal ale to už Evelína nevnímala. Všimla si že ten kluk si sundal kapuci a koukal na něj. Po nějaký chvíli se zeptala. "Jak se jmenuje ten kluk?" "Ten?" Odpověděl my nějaký kluk vedle. "Jo" "To je Aris je tu z nás nejdéle a prý měl v Labyrintu samí holky" "Co je to Labyrint?" "Nevíš ty asi jsi nová a to úplně" "No vlastně jo" "Labyrint je labyrint kde ti vymažou vzpomínky ale znáš jen své jméno." "Jak dlouho tu jste." Zeptala jsem se s očima upřenýma na Arise. "Asi čtyři roky teda i s Labyrintem a tím co si pamatuji" 
Po chvilce přemýšlení jsem si sedla naproti Arisovi. "Ahoj Arisi můžu se tě na něco zeptat?" Jen pokrčil rameny. "Možná ti to zvedne náladu." To se na mě i podíval. "To těžko" Odpověděl. "Tak jo Arisi mluvila jsem s Harriet a Sonyou a chtějí tě najít. Neměla jsem důvod se jich ptát proč ale asi jim na tobě záleží." Aris se na mě koukl "Díky alespoň někdo" Eve bylo Arise líto ale když jí řekl že je rád že ji to řekl tak se trochu usmála a on taky. Potom nám řekli že už se půjde do pokojů. Aris se zvedl poděkoval a odešel. Eve tam seděla a čekala co se stane protože v žádným pokoji nebyla. Když všichni odešli a přišli k ní dva vojáci zvedla se a nechala se vést. U dveří ji oslovil Jason a nechal vojáky aby odešli. "Nemá smysl zkoušet utíkat jen tak pro informaci." "Proč by jsi my to měl říkat?" "Protože vím že budeš chtít utéct. Tvůj pokoj bude s nováčky ze včera. Jsou to kluci ale jdeš tam i s jednou holkou." Asi dvě zatáčky a mohla se setkat s očima Lory která nadávala ale když viděla Evelínu tak se uklidnila. Eve se sice nevzpírala ale když uviděla dveře do kterých je měli zavřít k nějakým klukům začala kopat ale mlčela. Jeden voják otevřel a Jason Evelínu strčil do dveří. Ta ho chytla a stáhla s sebou kde ho strhla na zem ale ona pořád stála na nohou. Za nimi strčili i Loru a Jason odešel. Když se Lora otočila tak strnula. "Ahoj?" Řekla a Eve se podívala tím stejným směrem. Uviděla několik očí kluků kteří pořádně nevěděli co se kolem děje. Ten jeden jen kývnul hlavou. "Kdo jste?" Ozval se jeden z nich a seskočil z palandy. Pomalu šel k nim. "Holky co sem někdo dal? Nebo spíš Jason." Řekla Eve bez toho aby se jí zachvěl hlas což nešlo říct u Lory která ze sebe nevydala ani hlásku. Když ji viděl ten chlapec který k nim pomalu šel tak se zastavil. "Je v pohodě?" "Jen se lekla" řekla Eve klidně a zkřížila ruce. Opřela se o sloupek který tam stál. "Jsem Minoha" "Tohle je Lora a já jsem Evelína a nebo Moira ale Evelína je mé pravé jméno"  Po chvíli se rozhodli seznámit se všemi. "Takže" Začal Minoha. Tohle Pánvička, Winston Newton a Thomas. Evelína slyšela jméno Thomas a sáhla si do kapsy. Vytáhla malou a trochu pomačkanou fotku. Vylezla si na svoji postel a sevřela ji k hrudi. Ukápla jí slza. Když se setmělo a byl čas na to jít spát všichni si lehly a do několika minut usnuly. Jediný kdo byl vzhůru byla ona. Slzy jí tekly po tváři a ona jen tiše seděla. Po chvilce se někdo zvedl a šel si umýt obličej. Byl to Thomas. Nemyslela si že bude tak těžké bratra najít. Bohužel netušila že její bratr stojí u umyvadla kousek od ní. Moc se s ním neseznámila a ani se na něj moc nekoukala takže pořádně nevěděla jak vypadá. 

Oba měli hnědé vlasy. V obličeji se rýsovaly podobné rysy ale nikdo nad tím nepřemýšlel. Oba ale měli v krvi něco co chtěl ZLOSIN oba měli imunitu a oba měli velkou kuráž. Jen oči neměli stejné. Thomas měl hnědé oči a Evelína zelené. Možná byly jen trochu rozdílní ale nepoznali se. Evelína ho měla ráda i když nevěděla kdo to je.

Začalo svítat teda ne do jejich pokoje protože tam nebyly okna a nebylo vidět ven. Thomas furt něco mlel o tělech a to i s Arisem. Evelína ale neřešila nic o čem si ostatní povídali. Koukala smutně na fotku. "Eve!?" Ozval se něčí hlas. Evelína zvedla hlavu. Mluvil na ni Newton a Minha "Co?" "Říkal sem ti že je mimo." "Co je co chcete?!" Ozvala se už hlasitěji a to se na ni otočily. "Co tam máš? Furt koukáš na kus papíru a brečíš" Řekl Newt a bylo slyšet že je mu to líto ale že by rád věděl co mu je líto. "Nic" Odsekla a papírek si strčila do kapsy.