Vyvolená Sestra

12.Probuzení na chvilku

Evelína usnula. Letěli docela dlouho a ona pomalu omdlívala. "Musíme ji dostat na ošetřovnu! Jinak vám tu zkolabuje." Řekl Minha který se probral z transu. "Má pravdu" Řekla Teresa a podívala se na Evelínu která už spala. 

Evelína se probrala na lůžku. Bolelo ji celé tělo a hlavně krk. Z těla ji vedli hadičky a okolo byly přístroje. "Halo je tu někdo?" Evelína si z toho co se stalo moc nepamatovala. Věděla že se něco stalo a že už není u ostatních ale ve ZLOSINU. Potom uslyšela kroky. Snažila se zvednout ale moc ji to nešlo. Otevřeli se dveře a v nich stála nějaká žena v bílém plášti. "A tak už si vzhůru no nic půjdeš na jiné patro." "Jak dlouho jsem tady?" "To ti nesmím říkat možná ti to řekne Jason půjdeš za ním za chvíli, Teď dostaneš něco proti bolesti a ten krk už máš skoro zahojený a nemůžeš mít číslo v krku ze zadu tak ho máš na boku krku. No moc se ti to nevyplatilo a ta noha je zahojená myslím že už chodit budeš moct." Evelína si nahmatala levou stranu krku která byla hrubá. "Tak jo zavolám někoho aby ti pomohl a půjdeš za Jasonem." Evelína přikývla. Po několika minutách přišli ti vojáci a opatrně pomohli Evelíně aby vstala. Doktorka ji odpojila od přístrojů a ona se pustila vojáků. Noha ji už ani nebolela takže si stoupla a sama odešla ke dveřím. Když je otevřela uviděla všude lidi a bílé chodby. "Pojď za mnou" Řekla doktorka a vyšla do jedné z chodeb. Evelína se kulhavým krokem rozhodla následovat doktorku. Vyšli asi o dvě patra víš a zastavili se před dveřmi které nejspíš vedli k Jasonovi. Doktorka zaklepala a po tichém "No pojďte" Otevřela dveře a nechala Evelínu ať vejde.
 Vešla do místnosti která byla celá bílá. "Dala sis na čas už sem si myse že se nevzbudíš." "Jak dlouho sem spala?" "Oni ti to neřekli? Asi měsíc a dva týdny byla si v umělém spánku." Evelína se zhrozila "Měsíc a půl?" "Ano ale to je jedno přesuneme tě do jiného pokoje k jiným dětem ale budeš víc hlídaná už tě znám a nechci aby se něco stalo někomu kdo se k tobě přiblíží." "A to jako kam mě přesunete" "K ostatním dětem a potom vás převezeme no teď ale ještě jedna věc. Proč si ostatní zachránila věděla si že by jste možná stihli utéct." "Přece jen sem potřebovala do nemocnice aby sem se uzdravila. A ty se chováš nějak divně nejsi no jak to říct, zlý?" "Ono mam občas dobrou náladu." "Tak to je vzácnost" Řekla Evelína s povzdechem. "No nic to je vše" Jason něco udělal a Evelínu odvedli nějací lidé. Evelína prošla mnoho chodeb a potom tři poschodí dolů. Když procházela hlavní halou všichni se na ni koukali. Před jedněmi dveřmi se vojáci zastavili a jeden z nich Eve otočil aby neviděla na kód. Když vešla do malého prostoru uviděla několik dveří které měli prosklené okna. Vojáci otevřeli dveře a Eve měla pohled na děti podobného věku. Hned jak mezi nimi uviděla Sonyu vešla do dveří a objala ji. Sonya ji objetí opětovala.
 "Jak dlouho jste tady a co je to za místo?" "Tohle? To je nová budova je obrovská ale zatím má jen pár poschodí asi čtyři. Slyšela jsem že se okolo staví jiné budovy ale že zatím je tato největší." "Dobře a jak to tu probíhá?" Eve se při této větě zachvěla aniž by věděla proč. "No když zhasnou světla tak si lehneme a jdeme spát. Když uslyšíme dveře tak každý den vezmou jinou skupinku dětí na testy dnes jsme to byly my takže přesně za sedm dní znovu. Jíme to co nám dají  většinou je to rýže a kaše. Málo kdy maso ale někdy je výjimka a máme jak maso tak ovoce a nebo zeleninu." Sonya si sedla na postel. Eve si k ní přisedla. "Popravdě docela se bojím zeptat ale prostě musím. Harriet a Aris Minha Teresa Pánvička a Newt s Thomasem. Kde jsou?" Eve upřela pohled na Sonyu.
 "Já, já vlastně nevím teda. Aris a Minha jsou tu s námi jen v jiné místnosti. A Thomas Newt Harriet a Pánvička utekli zachránila jsi je pamatuješ?" "Popravdě? Ani ne." "A, no Teresa ta je se ZLOSINEM ta nás sem poslala." Eve si nervózně poposedla. "Co je, co se děje?" Zeptala se Sonya. "Nic jen mám takový no prostě takový divný pocit. Prostě jsem naštvaná a smutná zároveň něco mě hrozně štve a něco znervózňuje. Je to divný." "S tím ti nepomůžu ale za chvíli bude večeře." "A to si poznala jak." "Hele já ani nevím prostě slyším takové dlouhé pípnutí a to něco otevře a potom nám otevřou a my se můžeme jít najíst." Eve se opřela o zeď. "A kde spím já?" Zeptala se po chvilce ticha. "No jediné místo je vedle mne takže na tamté posteli." Něco zaskřípalo a potom se otevřeli dveře. "Jo a ještě jedna věc nesnaž se utíkat vždycky tě chytí." Eve si stoupla "A uvidím Minha a Arise." "Ano budou u nás." Eve vyšla ven ze dveří. Každému měřili krk teda štěnici na krku. Když přišla na řadu Eve někdo vešel do místnosti. "To je A1 tu nemusíte měřit." Eve ten hlas moc dobře znala. Ten povýšený hlas Jasona. Co zas chce? "Takže Evelíno, aby jsem ti to vysvětlil trochu jinak. Ten virus venku je.. no řekněme že je to zámek a ty že jsi klíč. No a my ostatní lidé jsme zavření na jedné straně dveří. Když nám je pomůžeš odemknout možná zachráníš lidstvo a nás propustíš na druhou stranu dveří ven." Eve na něj jen zírala a nic neřekla. "Furt nechápeš?" Evelína jen nechápaví pohled zdůraznila. "Máš imunní krev takhle chápeš?" Eve nasadila vyděšený výraz. "A.. a co Thomas jestli je to můj bratr" Evelína větu nedokončila. Jason ji přerušil. "No jako takhle. Ty tu krev máš ještě jinak odlišnou. Ano Thomas ji má pravděpodobně taky imunní ale ty. Tobě se ty zrůdy i vyhýbají takže." Tentokrát nedokončil větu Jason. "JÁ NIKAM NEJDU!!" Zakřičela na něj Evelína. Sonya se na ni otočila a i když nevěděla o čem se bavili nelíbilo se jí to, jak to Eve řekla i jaký měla výraz. "A ty myslíš že se tě budu ptát?" Jason se ušklíbl. "Jdeme Evelíno" Řekl a ušklíbl se. Jeden z vojáků ji chytl a druhý šel za nimi se zbraní. Jason vpředu. Hned jak dorazili do nemocničního pokoje, doktor ji píchl injekci a Eve usnula.