POD HVĚZDNOU OBLOHOU ✔

17.Kapitola- Přiznání

Vkradla jsem se na pozemek Mikea Bayrama a byla rozhodnutá počkat v Ryanově přívěsu tak dlouho, jak bude třeba. Má tajná akce nebyla nijak náročná, Mike byl zaneprázdněn sledování filmů s Grace a muchlováním na gauči, takže jsem se nepozorovaně protáhla bočním vchodem do zahrady, snadno našla náhradní klíč pod jedním z květináčů a zavřela se v Ryanově malém království. Netušila jsem, jak dlouho budu čekat, než se uráčí vrátit. Ale věděla jsem, že se vrátí. Kam jinam by taky šel? Díky Ellie jsem nyní už věděla, že k sobě domů rozhodně ne.

Strávila jsem tu několik hodin a začínala mě opouštět naděje. Nakonec, po dlouhém pokoušení tomu nepodlehnout, jsem usnula. Tvrdým a dlouhým spánkem.

,,Lacey..?"

Unavený, ztrhaný a rezignovaný hlas, který jsem dobře poznávala, mě vytrhl v říše snů. Otevřela jsem slepená oční víčka a vyšvihla se do sedu. Rychle jsem si protřela obličej a stočila pohled ke dveřím. Ano. Opravdu tam stál, ve vytahané mikině, s obráceně nasazenou kšiltovkou a ztrhaným výrazem ve tváři.

,,Ryane.." V krku mi vyschlo a já musela napřed několikrát namáhavě polknout. Poté jsem popadla nedopitou plechovku coly, kterou jsem tu objevila a rozhodla se jí využít před tím, než mě přemohla únava.

,,Co tady děláš?" Jeho otázka zněla tak útočně. Přišla jsem si náhle jako zpropadený vetřelec, který tady nemá co dělat. A taky, že nemám.

,,Čekám tu na tebe" Svěsila jsem nohy přes pelest postele a dotkla se studené podlahy. Dlaně jsem si mačkala nervozitou a s obavou v očích pohlédla na kluka, který mě během tak krátké doby, dokázal kompletně zamotat.

,,Nechci teď s tebou mluvit" zamumlal a sundal si špinavou mikinu.

,,Ryane, prosím. Nechápu, co se stalo. Omlouvám se, dobře? Už chápu, že některé věci pro tebe nejsou tak snadné a já to chápu. Jen mě neodstrkuj, ano? Máš právo na svá tajemství. Ale já tě žádám, neuzavírej se přede mnou. Chci tu být pro tebe a pomoc ti, chápeš. Tak, jak toho Cassidy nebyla schopná"

Poslední větu jsem si měla nechat vážně pro sebe. Ale.. Když já si fakt nemohla pomoct.

,,Přestaň" stiskl víčka pevně k sobě a zaskřípal čelistí. Stál tam, uprostřed malé místnosti, jen pár kroků ode mě. Bojoval s veškerou tou bolestí, která zužovala jeho tělo a jako vždy, nedovolil mi, nahlédnout do něj.

,,Ryi.." pípla jsem a vstala.

,,Prostě toho nech, Lace. Nevíš nic o mém životě a tak to má zůstat. Proč to nemůžeš pochopit?" rozkřičel se mi do tváře a já jen bolestně odvrátila zrak.

,,Nedávno jsi mi říkal, že jsem ti blíž, než kdo kdy byl. Že je ti s semnou moc fajn, na to, že se známe tak krátce. Co se změnilo?" Vzhlédla jsem k němu a snažila se o tvrdý a neústupný pohled. Ryanovy šedé oči do mě vpalovaly díru, ale já se nehodlala vzdát. Potřebovala jsem přijít na kloub tomuhle klukovi. Ryan Walker už nemohl být velkou záhadou v mém životě.

,,Změnil jsem názor. Myslel jsem si, že my dva máme pouto. Že.. že tam je něco víc. Nebo, že tam bude něco víc. Zmýlil jsem se. Není tam nic" obešel mě a začal se přehrabovat ve svém stole.

,,Cassidy je pryč, Ryane! Tak se už přes ní přenes. Zasloužíš si, žít dál, nemyslíš?!" zaječela jsem mu do zad a pocítila, jak mě v očích štípou slzy.

Prudce se otočil a rychlým krokem se ocitl těsně u mě. Slabě jsem vyjekla a zalapala po dechu. Ryanovo silné tělo mě přitlačilo na světélkující skříň a jeho pohled byl náhle až moc nebezpečný.

,,Prostě si jí neber do pusy, Lacey. Jo?! Nestarej se o Cassidy. Nestarej se o mě. Nemáš šanci mi pomoct. Nikdo jí nemá. Měla jí ona, ale pak mě ta svině zradila.. A když jsem jí nejvíce potřeboval, nebyla tu. Nehodlám tohle opakovat. Já nejsem kluk pro tebe. Ať už si myslíš cokoliv. Naše malá hra je u konce. Nechci tě vidět, je to prostě konec, chápeš?" zavrčel s ohromnou bolestí v hlase a odtáhl se.

,,Ne. Tohle nedělej. Nech mě, pomoc ti!" křikla jsem a přiskočila k němu. Než stačil cokoliv udělat, pevně jsem ho objala kolem pasu, rozhodnutá se jen tak nepustit. ,,Já nevím, co za strasti se ti v životě přihodily.. Ale, chci tu být pro tebe. Ve dne i v noci, pamatuješ? Tak se mě nezbavuj. Ne teď, když ses mi tak moc vkořenil do života. Když si mě donutil, vykašlat se na Cola a jít dál. Znovu žít. A znovu pocítit to teplo lásky.." poslední slova jsem zašeptala, ale on to slyšel.

Jeho pevné ruce se zapřely o má ramena a donutily mě, odstoupit. Nebyl to už tak agresivní pohyb. Pomalu mě odtlačil od svého těla a zíral na mě, neschopen cokoliv říct.

,,Cos to řekla?" vyvalil oči a zrychleně dýchal.

,,Nehraj tu hry, Ryane. Řekni mi, že pro tebe ten falešný polibek nic neznamenal a já to nechám být a odejdu.." hlesla jsem zničeně.

Mlčel. Zorničky široce roztažené, rty pootevřené v naprostém úžasu. Nevěděl co říct. Co dělat. Dýchal pomalu a nespouštěl ze mě svůj zrak. Paže pozvolna svěšené podél těla. Už nestál tak vzpřímeně, ale trochu se hrbil. Jeho vysoká postava se přede mnou tyčila a ztrácela zároveň.

,,Ne.." vydechl, ale to bylo všechno, co se ze sebe dostal. S bolestí v hrudi jsem přikývala a trhavě se nadechla. Několik slz mi vyklouzlo a kutálelo se po tvářích dolů. Rychlým pohybem hřbetu ruky, jsem je odstranila a poté se otočila a klopýtavě zamířila ven. Bylo to jasné jako facka. Ryan mě bral jako hru. Od samého začátku. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by i z jeho strany mohlo být něco víc? To jsem tak hloupá? ¨

Už jsem natahovala ruku a brala za kliku, když jsem na druhé ruce ucítila pevný stisk.

,,Lace.. počkej"

Zastavila jsem veškerý pohyb, který jsem momentálně vykonávala a pomalu se otočila. Ryan se tvářil naprosto zoufale. Zatáhl za mou paži a vtáhl mě do svého silného objetí. Hladil mě po vlasech a já mu máčela triko slanou vodou vycházející z mých slzných kanálků.

,,Mrzí mě to, kotě. Já.. jsem nemožný. Neuvědomil jsem si, jak se to může vyvinout. Omlouvám se.. Nechal jsem všechny myšlenky na Cass zase vyplavit na povrch, a nedokázal se od ní odpoutat. Tak, jako kdysi. Ty.. máš pravdu. Jsi tady pro mě a stojíš po mém boku. Jsi skvělá holka, ale stejně si myslím, že já nejsem někdo, s kým bys měla ztrácet svůj čas. Alespoň ne v tom smyslu, jak to teď asi cítíš.." šeptal mi na vršek hlavy a stále mě držel.

Nový příval neštěstí roztřásl mé tělo. Ryan ke mně nic necítí. Jsem prostě zase za hlupáka.

,,Ale.." nedokázala jsem dokončit svou myšlenku, neboť se mi hlas zlomil.

,,Mám ještě hodně kostlivců ve skříni, Lace. A dokud se s tím nevyrovnám, nejsem schopný, opětovat tvé city. Je mi to líto, kotě. S tebou se cítím tak jinak. Tak svobodně. Tak bez problémů.." Vtiskl mi vřelý polibek do vlasů.

Odtáhla jsem se od něj, navazujíc pevný oční kontakt. Rty zkroutil do omluvného úsměvu. Úsměvu, který skrýval mnoho neštěstí. Teď jsem to dokázala prokouknout. Jeho slova mě nabudila novým přívalem energie. Možná, tam z jeho strany přece jen něco je?

,,Nech mě.." uchopila jsem jeho dlaně do svých, ,,vyřešit to trápení s tebou. Dovol mi, nahlédnout do tvé minulosti. Do tvého života mimo tenhle přívěs nebo skate park. Pochytat ty špatnosti a nadobro se jich zbavit" stiskla jsem naše spojené ruce a usmála se.

,,Ne, holka.. Tohle je něco, s čím se musím vyrovnat jen a jen já sám" odpověděl, sklonil se a políbil mě na čelo. Poté rozpojil naše ruce a o krok odstoupil. Vyzíval mě, abych odešla a nechala ho o samotě.

I když mi to lámalo srdce, vyhověla jsem mu. Posbírala jsem své věci a opustila přívěs. A toho zlomeného Ryana, nechala v něm.