You and me? I think forever...

17.

"Už tam budeme?" Zeptala jsem se ho, protože už jedeme půl hodiny a já se strašně nudím...

"Ne."

"A jak dlouho ještě?"

"Za chvilku tam jsme."

"A to je za kolik?"

"Můžeš chvíli mlčet?" Zavrčel otráveně.

"Ne, dokud mi to neřekneš."

"5 minut." Řekl a já jsem se jen vítězně zašklebila.

....

"Račte vystoupit madam." Otevřel mi podle zvuku, dveře. Nic jsem totiž neviděla, protože jsem měla oči zavázané šátkem.
Takže se mi blbě vystupovalo.

"Děkuji, vy jste, ale džentlmen." Jenom se tomu uchechtl zamkl auto a vedl mě k místu. Šli jsme po štěrkovitém povrchu, sem tam jsem zaslechla zpěv ptáků, a šumění moře.

Uslyšela jsem jak mi otevřel dveře, a rozvázal mi šátek.
Okamžitě se mi rozzářily oči.

Miluju italskou kuchyni!
Byli jsme v krásné a moderní, italské restauraci s výhledem na moře. Křišťálové lustry vysely ze stropu, a před námi byl prostřený stůl s italským jídlem. Nikdo jiný v restauraci nebyl. Celá restaurace byla laděná do zlaté, až krémově hnědé.

"Jak jsi věděl, že mám ráda italskou kuchyni?" Zeptala jsem se ho.

"Jsem prostě nejlepší a nejchytřejší. Proto mě miluješ." Zašklebil se na mě.

"Je to tady nádherné! Moc ti děkuju!" Skočila jsem mu kolem krku, on mě chytil pod zadkem, a následně spojil naše rty.

Byl to úžasný pocit jeho rty cítit na těch svých. Jeho jemné, dokonalé, měkké rty , které patřili člověku do kterého jsem se zamilovala.

Odpojil se, a opřel své čelo o to mé.

"Miluju tě Veronico, nedokážu si svůj život představit bez tebe."

"Taky tě miluji." Políbil mě na nos. "Ale teď bychom se měli jít najíst. Mám hrozný hlad."

"To máš pravdu, já taky." Řekl. "Jako vlk. A víš, co bych si dal?"

"No to opravdu nevím, třeba na chobotnice?" Zeptala jsem se s pobavením v hlase.

"Ne, tebe."

"Zatím si můžeš nechat zajít chuť." Líbla jsem ho na nos, a slezla z něj.

.....

Dojedli jsme a Tyler pro mě má prý ještě jedno překvapení.

Číšníci nám odnesli jídlo. Ani nevím jak se tady vzali...
Když odešli, Tyler vstal, klekl si přede mě, vzal mé ruce, oproti těm jeho malé, do těch svých, a pravil.

"Veronico, víš, že nejsem moc dobrý romantik, takže to asi zkrátím.... Moc tě miluji, a chtěl jsem se tě zeptat..Budeš má přítelkyně?" Řekl nervózně, a usmál se svým nádherným úsměvem.

Byla jsem tak šťastná. V té chvíli, jako by nic neexistovalo, jen my dva. Jako slunce a měsíc, každý jsme jiný, ale spojuje nás láska k sobě.

"Ano, moc ráda budu jen tvojí." Radostí mi položil své ruce na pas, a zatočil se se mnou, následně mě políbil, a náš polibek prohloubil. Líbal s vášní, láskou, radistí, a hlavně jemností. Oba jsme si tento krásný a jedinečný okamžik užívali, patřil jen nám, nikomu jinému.

Jsem tolik šťastná, chodím s mužem mých snů...