Maybe Thorns Have Roses

11. KAPITOLA

Následující ráno, hned jakmile se Emily probudila ve svých vyhřátých peřinách, zkoumala každičký malý detail, každou vzpomínku, která by jí pomohla určit, zdali včerejší strávený den s Adamem byl pouhý sen, anebo nikoliv. Upřeně hleděla na bíle natřený strop a v hlavě si pročítala všechny uložené konverzace, které včera mezi nimi probíhaly a snažila se určit, jestli Adamovi náhodou neprozradila nějakou příliš citlivou věc. Na hrudi ji tížil zvláštní tlak, který ji nabádal k myšlence, že se během dnešního dne stane něco špatného. Nic krásného nemůže trvat věčně a za každou radost se jednou platí. Když tomu tak nebylo již včera, Emily si byla stoprocentně jistá, že čas si svou cenu vybere dnes.

Každé ráno měla Emily nastavených hned několik budíků s odstupem sotva pěti minut. Některé dny vyskočila z postele ještě před zazvoněním prvního a naopak další dny, jako například dnes, ji nedokázal zvednout z postele ani ten pátý. Pohledem propalovala neustále to samé místo, a když ji zazvonil další, tentokrát poslední, budík, otráveně jej jedním dotekem utlumila. Do začátku vyučování ji zbývalo sotva třicet pět minut a Emily si to plně uvědomovala. Avšak sotva dokázala pohnout svou rukou, natožpak vstát a připravit se na již započatý den. Hned několikrát se pokusila přimět samu sebe k nějakému klíčovému pohybu, ale marně. Její tělo ani v náznaku necuklo, jako by snad nereagovalo ani na Emilyny tiché příkazy.

„Emi-" rozrazil dveře Jake a na místě nadočista zkameněl. Pohlédl na svou mladší sestru, která ještě stále ve svém pyžamu polehává na své prostorné posteli a rozhořčeně svraštil obočí. „Si děláš srandu, Em? Ty ještě nejsi nachystaná?"
Emily zpražila Jakea pohledem a otráveně si odfrkla. „Vždyť už jdu."
Jackova tvář rázem zněžněla, ale když spatřil bledou tvář své sestry, popadl jej strach. „Je ti zle? Chceš zůstat doma?"
„Nene, to ne. Hned budu dole." pokusila se o upřímný úsměv, ale hluboko v jejich očích byla znát zakořeněná bolest. S těžkým oddechem se vyhoupla do sedu a chodidla nechala volně dopadnout na huňatý kobereček. „Dobře. Rychle na sebe něco hoď a jídlo ti připravím. Není zač." usmál se a bez dalšího otálení odkráčel pryč. Emily mu vděčně svůj úsměv oplatila, ačkoliv Jake odešel dříve, než-li by jej stihnul vůbec spatřit.

Po několika dalších zbytečně promrhaných minutách hleděním do prázdna nakonec Emily přeci jen vstala. Línými těžkými kroky přešla ke skromné šatní skříni naproti postele a hbitě se prohrabala svými jednouchými kousky oblečení. Neochotně na sebe hodila oblíbené volné džíny černé barvy a outfit doplnila nevýrazným světle šedým svetříkem. Rusé vlasy bez jakékoliv úpravy sepla do vysokého culíku a ještě předtím, než opustila stěny svého útulného pokoje, se hluboce zahleděla do bledého odrazu v nástěnném zrcadle. Prázdný pohled v jejich oříškově hnědých očí pod nimi doplňovaly tmavě fialové kruhy, které zakryla lehkou vrstvou krycího korektoru, tak stejně jako několik pupínků, který ji přes noc nečekaně vyrašily na obličeji. Emily tento pohled na svou unavenou tvář neměla vůbec ráda. Vždy ji akorát dokázala v hlavě promítnout vzpomínky na její kouzelný úsměv a nádherné jiskřičky v očích, zatímco se bez přestání v kuse smála. Při této vzpomínce ji smutkem bolestně píchlo u srdce, a tak nakonec raději uhnula svým pohledem.

Po čas cesty mezi sourozenci vládlo naprosto hrobové ticho. Pro Emily to nebyla žádná změna a vyhovovalo jí to dokonce více, než kdyby se Jake pokoušel navázat nějakou konverzaci. Naopak Jake po pár minutách ticha, kdy si uvědomil, že čekat na jakoukoli hlásku vycházející z hrdla své sestry je úplně zbytečné, se rozhodl využít služeb rádia, a to konkrétně ohlušující hudby.

„Ahojky. Nestíhám." zasmála se Amari, zatímco si srovnávala věci na lavici umístěné vedle Emilyny.
„Páni, rekord. Je teprve padesát devět." odvětila Emily suše a pro efekt se mrkla na své neviditelné hodinky na pravém zápěstí. Amari na ni laškovně vyplázla jazyk a ze svého růžového penálu si vytáhla obyčejnou propisku a několik pastelových zvýrazňovačů, které si srovnala do jedné řady, jak je u ní zvykem.
„Tak. Jak to dopadlo včera s Adamem?" vyzvídala Amari nenápadně.
„Nijak." pokrčila strnule rameny a potají se rozhlédla po zbytku třídy, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá. Zároveň se tak chtěla vyhnout Amarinému zvědavému pohledu, který ji propaloval snad ze všech stran.
„Nijak?" nazdvihla nechápavě obočí a koutky ji posměchem vylétly vzhůru.
„No.. Šli jsme do té kavárny. Měla jsem horkou čokoládu.. Byla fakt dobrá."
„Dobrá? Tys byla venku s Adamem Smithem a mně řekneš, že ta horká čokoláda byla dobrá?" uchechtla se blondýnka tiše.
„Jo, asi. Nevím, co jiného bych měla říct. Bylo to fajn.. A potom jsme se šli projít. " odmlčela se na okamžik. „Proč jsi na Adama změnila názor? Ještě před nedávnem si mě před ním varovala. A teď.. "
Amari se na okamžik hluboce zamyslela. Obě byly tak zabrané do jejich rozhovoru, že si ani nestihly všimnout školního zvonku. Připomněla jim to však profesorka, která pár minut poté nastoupila do třídy a začala se svým nezajímavým výkladem.
„Nikdo na škole o něm nemá dobré mínění." nahnula se nenápadně k Emily a tiše zašeptala. „Ale způsob, jakým k tobě mluvil. Jak se choval. Nikdy jsem kluka z této jejich party neviděla chovat se takto. Vypadal, že mu na tobě záleží.. Že mu záleží na tom, abys řekla ano."