Maybe Thorns Have Roses

26. KAPITOLA

Emily se celá zadýchaná vyřítila ze dveří ven. Zmateně se rozhlédla do všech stran, jako by si nemohla vzpomenout, kterým směrem se vydat, a poté se se slzami v očích rozutekla jednou ze zaplněných ulicí. V hlavě se jí točil nekonečný vír myšlenek, jenž ji neustále připomínal události předešlých dvaceti minut. Byla to jen hra. Ozvalo se její podvědomí. Nic z toho nebylo reálné. Pokračoval vtíravý hlásek schovaný uvnitř hlavy. Dost. Přestaň. Napomenula jej Emily, ale hlásek pokračoval: Co dalšího před tebou skrývá? Jaké lži ti ještě navykládal? Emily pocítila náhlý příval úzkosti a na malou chvíli měla tendenci zastavit, padnout na kolena a křičet bolestí. Náhle však dostala strach, že když právě teď zastaví, ten temný stín ženoucí se za ní ji v momentě pohltí a to si nemůže dovolit. Ze všech sil se mu snažila uniknout a nepoddat se svému nepříteli, i když v hloubi duše věděla, že ji jednou stejně dohoní. Ať už by se snažila sebevíc.

Hnala se ulici, co nejrychleji dokázala, jako by snad mohla svým vtíravým myšlenkám uniknout. Nevnímala tu nesnesitelnou bolest pulzující jejími svaly na nohou, které žadonily po odpočinku a nevnímala ani ty desítky lidí kteří se za ní zvědavě otáčely. Běžela rychleji, než si vůbec dokázala představit, že svede a nezastavil ji ani hluboký hlas volajíc její jméno.

„Emily! " zařval Jake z plných plic a vší rychlostí se jí snažil doběhnout. Emily však pokračovala dál, jako by jej ani neslyšela. „Kruci, Emily." zaklel sám pro sebe a přiměl své nohy zrychlit o to víc. Nešikovně se proplétal mezi proudem kolemjdoucích a pozorně sledoval zezadu Emily, aby se mu neztratila z dohledu. Když se s deseti metrovým odstupem mezi sebou blížili k dlouhému přechodu, Jake se přistihl, jak si v hloubi duše přeje, aby na semaforu přeblikla červená a mohl tak Emily konečně dohonit. Nic takového se však nestalo. Emily na poslední chvíli vběhla do silnice a sekundu na to se na semaforu ukázala červená. Celý zadýchaný doběhl k vozovce právě tehdy, kdy auta nabírala plné rychlosti. Míjela jej vozidla všeho druhu a všech barev, Jake však jejich vlastnosti nezkoumal. Všemi možnými štěrbinami nakukoval na opačnou stranu a S vytřeštěnýma očima pozoroval, jak se Emily ztrácí v úzké postranní uličce.

Emily doběhla ke dveřím jejich domu a zničeně se o ně opřela zpocenou dlaní. Usilovně se snažila popadnout dech, ale venku, vystavěná celému světu, se necítila dostatečně v bezpečí, aby tam postávala déle, nežli bylo vůbec nutné. V hlubokém květináči nahmatala náhradní klíč a po hlasitém zabouchnutí vchodových dveří se rozutekla do svého pokoje. Schody brala po dvou, a když o ně zavadila nohou, na poslední chvíli se jí podařilo pád zpomalit svými dlaněmi. V doprovodu hlasitých vzlyků vpadla do svého pokoje takovou rychlostí, až ztratila balanc a svalila se na tvrdou zem. V hlavě ji hlasitě hučelo tak silně, že měla na malou chvíli pocit, že se jí rozletí do všech stran jako střepy rozbité vázy. Tvrdý hlas rozumu ji napovídal, aby se zvedla ze země a začala bojovat, ale srdce roztříštěné na milion kousků i znavené tělo nehodlaly spolupracovat.

„Emily!" dolehl k Emily hlasitý zvuk přicházející z přízemí. Cítila tu touhu zavolat si o pomoc, ale z úst se jí vydralo jen bolestné zasténání. Paralyzovaná ležela na podlaze sklíčená v klubíčku a dechem se snažila uklidnit svou úzkost a paniku. Zanedlouho na to se domem rozlehlo zaskřípání dřevěných schodů. Emily dlouze mrkla a když své oči probrala k životu, přede otevřenými dveřmi jejího pokoje se objevil Jake. S rozevřenýma očima na ni hleděl a najednou se mu z úst vytratila veškerá slova. Polknutím odsunul své starosti pryč a konečně prolomil to nepříjemné ticho mezi nimi visící ve vzduchu. „Emily." zašeptal a opatrně k ní přistoupil o krok blíže, jako by se bál, že se Emily lekne a uteče.

„Co jsem udělala špatně, Jakeu?" zalapala po dechu. „Já..já to nechápu. Proč jsem to vždycky já!?" vydralo se jí z hrdla mezi jednotlivými vzlyky a pohltila ji vlna hysterie. Na malou chvíli měl Jaké tendenci si nahlas oddechnout, jelikož do té chvíle, než Emily promluvila, neměl absolutní tušení v jakém psychickém rozpoložení se nachází. Vždy doufal, že za ty roky po jejím boku získá jakousi praxi, ale i po letech sebou tvrzení nenese ani zrnko pravdy. Časem si totiž uvědomil, že člověk si nikdy nezvykne na bolest v očích těch, co milují. „Nic jsi neudělala špatně, Em." namítl nazpátek. „Tak proč...proč mi všichni jen ubližují!?" rozkřikla a plnou silou praštila pěstí do podlahy. V ruce se jí rozlila bolest, která však krom toho s sebou přinesla mylný pocit úlevy. Jake cítil, jak se mu při pohledu na její sklíčenou tvář stáhl žaludek a žalostně se zašklebil. Rychlým krokem překonal tu nekonečnou vzdálenost mezi nimi a v mžiku sekundy se zjevil přímo před ní na kolenou. Pevně ji popadl za obě ramena, aby ji přiměl pohlédnout mu do očí, i přesto že věděl, jak těžké to pro oba bude. „Emily, bude to v pořádku. Zítra na to všichni zapomenou a budeš si žít svůj život tak stejně jako předtím."