Maybe Thorns Have Roses

5. KAPITOLA

Milá Emily,
Včera přišel na večeři strýc Kevin, jak už jsem dříve zmiňovala. Bylo to... Zvláštní a zároveň strašně bolestivý, tam jen tak sedět a dělat jako by se nic nestalo. Po celou dobu večeře.
Tátovi jsme o tom ještě neřekli, pro jeho vlastní dobro. Není na tom zdravotně nejlíp, a tak mu nechci přidělávat zbytečné starosti.
Jake mi bohužel ale na mou šťastnou pohádku už víckrát neskočí. Celý večer seděl naproti strýce napjatě se zaťatou pěstí, připraven skočit přes celý stůl, kdyby to byla potřeba.
Nevím, jak se mám cítit. Připadám si, jako bych mi někdo svázal plíce. Jako bych se nemohla ani pořádně nadechnout.
Jinak jsem ale v pořádku.

- Emily

Adam se tento týden již podruhé vloupal Emily do školní skříňky, aby zkontroloval, zdali v ní neuschovala něco nového. Čím víc se o to pokoušel, tím víc to pro něj bylo nebezpečnější, ale ještě stále nenašel způsob, jakým by mohl s Emily mluvit, a tak mu nezbylo nic jiného než odpovědi hledat v jejich dopisech. Stačil by mu jen maličký náznak jakéhokoliv rozuzlení, aby ji s klidným srdcem mohl nechat jít. Cítil k ní obrovskou lítost. Chtěl vědět, co se v jejím životě odehrává, aby jí mohl pomoci. Bylo však skoro nemožné se o to pokoušet bez toho, aniž by se Emily nemusel zmínit o tom, že něco ví. A kdyby to přeci jen udělal, nevykroutil by se z faktu, že četl její soukromé dopisy bez toho, aniž by o tom Emily věděla.

Poslední dny Adam nemohl ze sebe setřást ten ohavný pocit bezmoci a strachu, který mu vřel uvnitř těla pokaždé, co četl nějaký z Emiliiných dopisů. Necítil se vůbec ve své kůži a značně se to na něm podepisovalo výraznými kruhy pod očima z probděných nocí a také počtem vykouřených cigaret za uplynulý týden. Pomáhalo mu to na nervy, a ačkoliv si již několikrát sám sobě sliboval, že si najde lepší alternativu na uklidnění, cigarety byly silnější než cokoliv jiného.

Naopak Emily si svoji alternativu nalezla v dopisech. Nikdy nedokázala mluvit o svých pocitech, o tom, co cítí a jak se vlastně má. Někdy měla problém vše přiznat i svému bledému odrazu v zrcadle. A tak svou tvář vyměnila za kus bílého papíru. Zdálo se jí to o tolik snazší nežli sama sobě koukat do zlomených oříškových očí, zatímco se snaží ze sebe dostat všechnu tu bolest, strach i beznaděj.

Někdy Emily psala dlouhé texty, ve kterých jmenovala snad všechny negativní emoce, na které si v tu dobu vzpomněla, někdy naopak jen pár řádků, ve kterých nebylo nic, ale vlastně úplně všechno. Někdy totiž ani slova nestačí na city, které v sobě skrýváme. Podobně tomu bylo i následující den.

Milá Emily,
Někdy je mnohem snazší
Chovat se, jako by na ničem nezáleželo
A obléct si svůj zářivý úsměv
Než si přiznat,
Že mé srdce je už téměř zlomené.

-Emily

Adam nevěděl, co si má myslet. Snažil se rozluštit její slova a přijít na způsob, jak by si je vysvětlil. Ale ať už se snažil sebevíc, jednalo se pouze o jeho chabé domněnky, které neměly s pravdou co dočinění. Jediné, čím si byl naprosto jist bylo, že to asi nebudou slova čiré radosti. Rád by uvěznil Emily ve svém pevném objetí a držel ji tak dlouho, dokud se nezačne cítit líp. Avšak s ní neuměl započat ani pouhou konverzaci.

***

Od začátku dnešního vyučování se Adam myslí zatoulal úplně do jiného vesmíru. Nedokázal věnovat učení svou plnou pozornost. Namísto toho se celé hodiny topil ve svých vlastních myšlenkách, které jej nečekanou rychlostí přiváděly k šílenství. Rozhodl se tedy vyjít na pár minut na čerstvý vzduch a s cigaretou v puse si trochu ty myšlenky urovnat. Nebylo to u něj běžné, ale párkrát mu už tento způsob uklidnění pomohl s nezvladatelným stresem během školy.