Maybe Thorns Have Roses

20. KAPITOLA

Adam téže noci usínal s příjemným a hřejivým pocitem na srdci. Tentokrát si byl téměř zcela jist, že po dnešním stráveném dni v něm už Emily neuvidí pouhého známého, či nepřítele, nýbrž oporu a stěnu, o kterou se může opřít, bude-li nejhůře. Postoupili zase o krok dál a během dnešního odpoledne si mezi sebou dokázali vytvořit jisté pouto. V to alespoň Adam doufal.

Po dlouhém přemlouvání, když se mu konečně podařilo Emily přimět k doprovodu domů, společně celí omámení nastoupili do auta a poklidně vyjeli do temných ulic. V tichosti oba bloudili v zákoutí svých rozvířených myšlenek. Když se v rychlosti s úsměvem na rtech rozloučili a Adam se vydal na zpáteční cestu, hlasy v jeho hlavě jej doháněly k šílenství. Dokonce si byl nucen zapnout i rádio, jelikož doufal alespoň o špetku rozptýlení. Veškeré myšlenky se mu podařilo utřídit až po vykouření dvou cigaret těsně před tím, než se pustil do úklidu konferenčního stolku, na kterém pozůstala čtveřice ušpiněného nádobí.
Po necelé hodině a půl únavou padl do postele a ještě, než se mu podařilo konečně usnout, si v hlavě přehrával jednotlivé scény dnešního dne. Emilyin úsměv, něžný hlas a vůní jejich jemných vlasů. Nemohl se dočkat, až ji znovu uvidí.

Té stejné noci Emily také ležela ve své posteli. Choulila se do klubíčka, nehty netrpělivostí zarývala do svých dlaní a do očí se jí draly proudy slz. Neschopna se pohnout, či dokonce bránit.

***

Následujícího dne se Adam nemohl dočkat. Po tolika letech to bylo poprvé, co se znovu těšil do školy. Tentokrát to však nebylo kvůli čemu, nýbrž kvůli komu.
Když se mu konečně po pátém zazvonění budíku podařilo vstát, rychlostí blesku se převlékl a po velmi stručné ranní hygieně seběhl schody dolů, kde si do tašky hodil zabalený oběd a s jablkem v puse pospíchal pryč z domu. Provoz takhle po ránu byl, jakožto každý všední den, naprosto příšerný a Adam si byl na sto procent jist, že kdyby vstal, byť jen o minutu později, do školy by nestihnul přijet včas. Se znuděným výrazem protrpěl první hodinu, a když zvonek konečně oznámil očekávanou přestávku, okamžitě vyrazil do chodeb a zastavil se až teprve naproti Emilyiny skříňky. Nenápadně se opřel o nejbližší zeď a netrpělivě vyhlížel dívku se zrzavými vlasy, štíhlou postavou a milým úsměvem ve tváři.

Adam pátravě prohlížel každou osobu, jež se mu okem mihnula, a když se mu v tom davu podařilo rozeznat Emily se sklopenou hlavou, jak opatrně prochází kolem ostatních žáků jejich školy, aniž by si to uvědomil, oči se mu radostí rozzářily. Sledoval její ladné pohyby směrem ke skříňce, a když si před ní začala srovnávat učebnice, rozhodl se vydat přímo k ní. „Ahoj, Střelenko." opřel se o sousední skříňku. Emily sebou polekaně cukla, až ji veškeré učebnice popadaly na chladnou zem.
„Páni," zasmál se Adam, „nechtěl jsem tě vystrašit. Promiň. "
„To je v pořádku." vyhnula se Emily jeho pohledu a raději se soustředila na zklidnění svého dechu. Zoufale si zajela drobnou rukou do vlasů, poté jí sjela přes čelo na tvář a uvolněním ji nechala padnout nazpět dolů.
„Jak je na tom prst?" zajímal se.
„Cože?" odvětila mdlým hlasem, jelikož v danou chvíli neměla tušení, o čem to Adam mluví. Pointa jeho starosti ji došla až po několika sekundách. Stydlivě zavřela svá oční víčka a s unaveným zasténáním odvětila: „Jo, prst. Myslím, že je v pořádku. Bylo to jenom škrábnutí." mrkla na zraněný prst, jako by se potřebovala ujistit, že je ta řezná rána na prstě opravdová. Nahlas vydechla a líně se sklonila dolů, aby tak posbírala popadané věci. Adam si všiml jejího divného a ustrašeného chování, a tak starostlivě svraštil obočí. „Jsi v pohodě ?" zajímal se. Naklonil se dopředu a ruku natáhl k ní, aby ji pohladil po paži, avšak Emily prudce ucukla. Zaklapla plechovou skříňku a o krok raději ustoupila.
„Jsem." sklopila oči ke svým nohám., „jen.. Už musím jít do třídy."