Maybe Thorns Have Roses

21. KAPITOLA

Emily vyběhla ze školy ven a bezmyšlenkovitě se rozutekla uličkou linoucí se podél rozlehlého parku. To, že se vydala špatným směrem, si však uvědomila až o pár sekund později, kdy se jí alespoň částečně podařilo probudit z jakéhosi transu. Zoufale si zajela dlaněmi do vlasů a při hlubokém oddechování se rozhlížela do všech stran, jako by se snažila vymyslet plán útěku. A taky že ano, alespoň z určité části. Ulice, v níž vyrůstala a dodnes v ní i se svou neúplnou rodinou přebývá, se totiž nachází na opačném konci městečka, než jakým se právě vydala. Možností měla milion, z nichž však nejkratší a snad i nejrozumnější by byla vrátit se ke škole a pro tentokrát zvolit ten správný směr. Avšak vrátit se zpět ke škole by bylo jako vrátit se nazpět k němu. A na to se Emily bohužel necítila.

Když na stejném místě postávala už po dobu dvou či tří minut, začala být lehce paranoidní ohledně kolemjdoucích lidí. Připadala si, jako by na ní každý pár záludných očí zíral a v ten samý okamžik odsuzoval za ty veškerý věci, jenž zmínila ve svých rukou napsaných dopisech. Najednou si připadala jako otevřená kniha v rukou těch, co jí hodlají ublížit. Když se však zakoukala pořádně a z lidí opadla ta matoucí iluze, zjistila, že jí nikdo nevěnuje ani maličký kousek své pozornosti. Lidé kolem ní davem proudili a Emily se na malou chvíli cítila nazpět ve své neviditelné bublině.

Bez toho, aniž by předem naplánovala přesnou trasu, se nakonec klidným krokem rozešla mlatovou cestičkou a se sklopenou hlavou míjela procházející skupinky lidí. Hlavou se toulala do nedávných dob, do prvních dní, kdy se s Adamem poznala. Pátrala po jednotlivých situací a snažila se rozluštit sebemenší náznak, který by ji napověděl, kdy se v jejich vztahu něco zlomilo natolik, že se musel začít vkrádat do její školní skříňky a pročítat osobní dopisy. Hledala jakoukoliv chybu, které se kdy mohla dopustit a čím víc nad tím uvažovala, tím více se cítila býti padouchem ve svém vlastním pří-běhu. Vzpomínky na své přešlapy ji kolovaly hlavou a za žádnou cenu je ze sebe nemohla dostat. Cítila se zahlcena a pronásledována svými vlastními činy a pocity. Sam a Amari si myslí, že si se mnou Adam jenom hraje. Četla si v duchu písmenka seskládaná do jedné věty zařazené v jednom z jejich dopisů. Ta Adamova hlasovka, kterou mi přes noc zanechal, mi vykouzlila úsměv na tváři. Dokonce mi tím dokázal zlepšit celé ráno a i teď, co toto píšu, se nad těmi slovy skrytě usmívám. Pokračovala dál a na tváři se jí mihlo cosi, čemu by se dalo říkat zahanbení. Dám mu šanci. Dám NÁM šanci.. na přátelství. Zakončila svůj vnitřní proslov. Neměla tušení, kolik toho Adam stihl přečíst a kolik těch dopisů zůstalo i nadále v utajení. Byla si však na sto procent jistá jednou věcí. Chytila se do pastičky, ze které již není úniku.

V očích se jí začali hromadit slzy a cesta pod ní začala hbitě utíkat. Zrychlovala svůj doposud klidný krok, až nakonec přešla do úplného a zoufalého běhu, jako by se snad snažila utéct svým vlastním problémům.

Jakmile Emily doběhla ke vchodovým dveřím menšího domku, celá zadýchaná hbitě začala prohrabávat obě kapsy od svých upnutých džínů. Svými jemnými prsty se pokoušela nahmatat chladný kov drobného svazku klíčů, avšak neúspěšně. V ten moment se nadočista zděsila, jelikož teprve teď si uvědomila, že jak se pokoušela od Adama utéci co nejdříve pryč, veškeré věci nechala pohozené v jedné z učeben. A to ještě ani nepomyslela na fakt, že prakticky utekla v polovině vyučování. Toto ji však, i když se to bude zdát směšné, trápilo nejméně. Sehnula se k plastovému květináči s nažloutlou květinou a konečky prstů pravé ruky zajela do chladné hlíny. Následovně vytáhla náhradní klíček od vchodových dveří, který tam její táta ukryl poté, co jednoho od-poledne, kdy Emily byla sama doma, ztratila klíče v parku a musela celý víkend spát u Amari, jako pojistku pro další nešťastné příhody, jako je právě tahle.