Maybe Thorns Have Roses

22. KAPITOLA

Emily posedávala u dřevěného psacího stolku ve svém útulném pokoji a znuděně si levou rukou podpírala zadumanou hlavu. V prstech druhé ruky ledabyle svírala černou propisku a na čistý papír, rozprostřený pod tíhou její dlaně, čmárala souvislé linie, které splývaly do jednotného obrázku zobrazující něžnou květinu. Po náročném dni ve škole plném nervozity a stresu se v odpoledních hodinách odhodlala poprvé od té doby, co se všechno událo, sepsat znovu své vtíravé myšlenky. Pokojně se usadila a hluboce se zamyslela, čím by asi měla svůj dopis započít. Pokoušela se ze sebe dostat nějaká slova, jimiž by skvěle popsala svoji situaci, avšak pokaždé, co se o něco pokusila, ji v hlavě vysvitla nemilá vzpomínka na Adama svírajícího její poslední ručně napsaný dopis. Cosi vevnitř, co ani sama nedokázala pojmenovat, se v ní sevřelo a najednou měla pocit, jako by přišla o veškeré své soukromí. Jako by své myšlenky celou dobu zveřejňovala na nějakou sociální síť před tisíce lidí, kteří ji sledují jako oko v hlavě.

Kapky deště usilovně bubnovaly do vyleštěných oken a v okolí tak vytvářely napjatou a zasmušilou atmosféru. Emily se do přírodní hudby pozorně zaposlouchala a své myšlenky nechala volně tančit vzduchem. Když jí však po tváři začala stékat horká slza, své nepozornosti okamžitě zalitovala. Hbitě si otřela vlhkou tvář a zamrkáním opět upřela svou pozornost na rozkreslenou květinu, která se na papíře ujímala pozice namísto souvislého textu. Po několika minutách, kdy i nadále nečinně hleděla do prázdna před sebou, se jí v srdci začal rozpínat palčivý vztek. Neustále dokola zatínala ruce v pěst, až se jí upravené nehty zadíraly do jemné kůže a působily jí tak štiplavou bolest, která jí však byla až podezřele příjemná. Zhluboka se nadechla a soustředila se na slova kolující v její zaneprázdněné hlavě. Nemůžeš zničit už dávno zničené, Adame. Nahlas zoufale zasténala přes celý pokoj a naštvaně přeškrtala náčrtek květiny i slova poletující kolem ní. Zuřivě list papíru zmuchlala do nepravidelné koule a odhodila jej přes celou místnost až na druhou stranu, kde se papír v doprovodu tichého nárazu odrazil od stěny a padl těsně před noční stolek. Propisku upustila na stůl a hlavu si beznadějně položila do svých ledových dlaní. Připadalo jí, jako by v ní předešlá nešťastná událost vystavěla v hlavě blok, který ji bránil i nadále používat slova jako zdroj své úlevy, či snad obrany proti bolestem širého světa. Z myšlenek jí vytrhlo tiché zaklepání na dveře, ze kterých se poté vynořil sklíčený obličej Jakea.

„Ahoj, Emily," pozdravil slabě, když překročil práh středně velkého pokoje, „jsi v pořádku?"
Emily se zhluboka nadechla a zvedla hlavu ze svých dlaní, aby se tak na něj mohla podívat. „Jsem." odvětila klidně a okamžitě odvrátila svůj pohled na opačnou stranu. Po všech těch letech po boku svého bratra se ještě stále nenaučila lhát mu přímo do očí. Ne, že by to potřebovala nějaká často, avšak v některých případech měla tendenci se za tento nedostatek proklínat. Jako například tenkrát, když se jej snažila ve svých osmi letech přesvědčit, že ten nový fotbalový míč, který dostal od táty k narozeninám, musel ztratit někde ven-ku, jelikož Jakeovi nechtěla přiznat, že jej nemilou náhodou odhodila sousedovi na zahradu a styděla se pro něj přijít. Deset minut v kuse ji tehdy propaloval zlostným pohledem, ze kterého na ni padaly až mdloby, že nakonec byla nucena přiznat, jak to celé doopravdy bylo. Od té doby raději pokaždé uhne svým pohledem, než aby čelila jeho pátravým a podezíravým očím.
„Nejsi." zamračil se, „vím, že nejsi."
„Tak proč se mě ptáš, když to víš?" odvětila váhavě, jako by se bála, že by mu snad svojí kousavou poznámkou mohla ublížit. Jake se porozhlédl po okolí jejího pokoje a poté se pohodlně usadil na kraj sestřiny doposud ustlané postele.
„Síla zvyku." pokrčil Jake rameny.
„Zvyky nemají smysl." zauvažovala Emily nahlas, aniž by si to předem řádně promyslela.
„Jak to myslíš?"
Emily se zarazila a tentokrát se nad svou odpovědí raději důkladně zadumala, než ze sebe něco vypustila. „Lidi se mění a s nimi i jejich zvyky. Obzvlášť ty krásný." promluvila tiše a přitom si s očima upřenýma dolů nervózně pohrávala s rokem lehce pokrčeného papíru.
„Mluvíš z vlastní zkušenosti?"
„Bohužel," odmlčela se na okamžik, „to je jedno. Potřeboval jsi něco? Nevařila jsem, ale pokud máš hl-"
„Ne, kvůli tomu jsem nepřišel." skočil jí do řeči. Emily si všimla, že v tónů jeho hlasů se něco změnilo. Najednou v jeho hlase byl rozeznatelný strach a taktéž i bolest vyzařující obzvlášť z jeho tmavě hnědých, téměř černých, očí. Tento pohled na sklíčeného Jakea se jí vůbec nelíbil a zároveň ji i svým způsobem děsil, jelikož Jake, se kterým vyrůstala, se totiž nikdy nebál.