Maybe Thorns Have Roses

2. KAPITOLA

Tak jako každý jiný den se i dnes Adam sešel se svými spoluhráči z fotbalového týmu v prostředí prostorné tělocvičny. Po dlouhé zimě jim nadešel čas na přípravu sezóny plné fotbalových utkání. Tráví tedy hráči na hřišti skoro více času nežli běžným studiem. Většině učitelům to není dvakrát moc příjemný, ale vedení sportovní činnost náležitě podporuje, a tak nikdo raději ani necekne.

Po náročném tréninku se všichni nahrnuly do šaten, kde jako pokaždé probíhaly vážné debaty především o různých fotbalových technikách, či sportovních klubech a samozřejmě vždy nakonec dojde i na holky.

Adam jako první zamířil do sprch, aby ze sebe smyl ten slaný pot, a až poté s omotanou osuškou kolem boků se dobral ke své šatní skříňce.

„..ty vysokoškolské párty jsou úplně na jiné úrovni. Kámoš mě o víkendu propašoval na jednu z nich a říkám vám, že to byla jízda. Někdo říkal, že hodili nějaké šprtce něco do pití a ojela tam polovinu lidí.,„vyprávěl jeden z fotbalistů, „pak měla problémy se strážníky, když to tam rozpustili. Já jsem stihl naštěstí zdrhnout oknem. To by byl průser." uchechtl se a u té představy nevěřícně zavrtěl hlavou.

„A co tě mrzí víc? Že ti nedala, anebo že tě málem zabásli?" pustil se do něj sarkastickými slovy další ze sportovců a šatnou se ozval hlasitý hukot a povyk.

Adam postával u kovové skříňky a nedbale si do ní ukládal svůj dres, který ze sebe teprve před chvílí sundal. Ze sportovní tašky vytáhl čisté spodní prádlo a triko a bez přemýšlení si to na sebe navlékl. Osušku, kterou již nepotřeboval, přehodil přes rozevřené dvířka.

„Dnes jsme se s klukama dohodli, že půjdeme běhat. Nechceš jít taky?" promluvil na Adama jeho nejlepší kamarád Justin. Opřel se rukou o vedlejší skříňku a vyčkával na odpověď, která mu právem náležela.

„Hele, dnes se mi to nějak nehodí. Musím jít ještě nahoru do knihovny kvůli nějakým blbostem do angliny. Možná jindy." odvětil mile, posbíral si své věci a poté, co zaklapl kovová dvířka, vyběhl z šatny ven.

Adam, skrz prázdné chodby, úspěšně doběhl až do knihovny, kde jej hned u prvního stolu čekala rozpracovaná slohová práce, kterou si tady odložil těsně před začátkem tréninku. A nebylo tomu tak poprvé. Zaklapl otevřené učebnice, které si tu předtím vypůjčil a chystal se je vrátit zpět do regálu na své místo, ale jeho pozornost upoutalo naprosto něco jiného. Upustil tak od svého plánu a sehnul se k zemi, aby mohl zvednout přeložený kus papíru, který se povaloval u jeho nohou.

Milá Emily,
možná je to trochu divné...psát dopis sama sobě. Ale... komu jinému se můžu svěřit? Někdy mi přijde, že člověk je sám o osobě svým nejlepším přítelem. Komu jinému můžeme věřit, když ne sami sobě?
Včera v noci se Jake znovu pohádal s tátou. Ani mě to nepřekvapuje... Poslední dobou se hádají každý den. A padají furt dokola ta samá hnusná a vyčítavá slova. A to z obou stran.
Vím, že táta si toho prožil už hodně. Ale to my všichni.
On si toto ale nikdy neuvědomí.
Co se týče mě... poslední dny byly naprosto příšerný. Zase se mi vrátily ty noční můry, kterými jsem před nedávnem trpěla. Dlouho jsem přemýšlela, jestli bych se o tom neměla zmínit Jakeovi... Ale ne.
Zbytečně bych ho vylekala. Vím, že mu na mně doopravdy záleží a dělá vše proto, abych byla v pořádku...
Ale nechci, aby ho to ranilo. Abych mu ublížila. Znovu.
Cítím se chycena naprostou temnotou v hlubokém lese. Kolem stromy s mrtvými listy a motýli se zlomenými křídly.
Ale... dalo by se říct, že jsem v pořádku.

– Emily

Adam si v hlavě neustále dokola předčítal ty poslední řádky z celého textu, jako by v nich mohl naleznout nějakou skrytou zprávu. Emily znal jen od vidění a nevšiml si na ní něčeho, co by alespoň z dálky odpovídalo textu, který Adam momentálně držel ve svých rukou.

Když včera v knihovně nalezl tento složený kus papírku, myslel si, že jen nějaký student ztratil své poznámky z hodiny, avšak když si papír letmo prohlédl, zjistil, že se jedná o něco daleko většího a osobnějšího. Dopis si zastrčil do kapsy a znovu se k němu vrátil až dnes ráno, když nemohl najít své klíče od auta.

Cítil se provinile, když v rukou držel myšlenky, které zaprvé ani nebyly jeho a za druhé vlastník, kterým byla tentokrát Emily, ani nevěděl, že něco takového mu někde upadlo. Představoval si jaké by bylo, kdyby naopak někdo četl jeho myšlenky a vyvolalo to v něm vlnu značného znechucení. Napadlo jej, že by dopis měl Emily možná navrátit, anebo jej včera nechat ležet v knihovně a nevšímat si ho. Ale pak si uvědomil, že kdyby jej tam nechal ležet, možná by padly do rukou někomu jinému, kdo by mohl Emily nehorázně moc ublížit.

Běžně Adamovi byly problémy ostatních ukradený, ale tentokrát mu něco v hloubi duše napovídalo, že Emily potřebuje pomoci. A když si vzpomněl, jak vystrašeně Emily zněla, když včera spolu na parkovišti mluvili, usoudil, že to bude nejspíš pravda.

O polední přestávce všichni studenti vyběhli do chodeb, až na Emily, které se prázdný prostor mezi lavicemi velice zamlouval. Adam zrovna procházel zalidněnou chodbou se svou partou kamarádů, když v tom jeho pozornost upoutala právě ona. Emily seděla ve své obvyklé zadní lavici s podepřenou hlavou a zamyšleně koukala z ok-na ven. Z dálky vypadala, jako by hleděla do svého odrazu, který se odrážel z naleštěného skla. V rukou si pohrávala s oblíbenou propiskou a v momentě, kdy ji upadne, si Adam povšimne papíru ukrytého pod její rukou. Upřeně na ni hleděl skrz prosklené dveře a v hlavě se mu sbíhaly různé spekulace o tom, co se asi na daném kusu papíru mohlo nacházet. Co když píše další dopis? pomyslel si.

„Kámo, jsi v pohodě? " vytrhl jej z přemýšlení James, „co je s tebou? Proč jsi dnes tak mimo?" Adam se na něj zmateně podíval a hluboce si oddechl: „Nic Jsem jen unavenej. Moc jsem toho v noci nenaspal."

Vymluvil se na první věc, co jej napadla, ale sám dobře věděl, že spánkem to rozhodně nebylo. Nechtěl, aby jeho kamarád věděl o situaci ohledně Emily. Ani o dopise, který včera nalezl. Takové trapné informace se školou šíří opravdu rychle a Adam nechtěl Emily vystavit takovému nátlaku.

Po několika minutách, kdy Emily nepřetržitě vypisovala své myšlenky, si ze stolu posbírala své věci a dříve, než se třída naplnila pilnými studenty, odkráčela pryč. Adam se za ní nenápadně rozešel a s odstupem několika metrů sledoval každý její krok. Emily jej dovedla ke svojí skříňce, kde si po zadání číselného kódu přerovnala učebnice. Než dvířka jedním pohybem zavřela, Adam si všiml, jak ukládá nějaký kus papíru pod tmavě modrou knížku.

Několik minut trpělivě postával na jednom místě za rohem a myslí se mu hnaly všelijaké plány. Zvažoval všechna pro a proti, a nakonec došel k unáhlenému závěru.

Z přemýšlení jej vyrušil hlasitý zvonek, naznačující začátek hodiny a všichni se rozutekli do svých tříd. Jediný Adam zůstal stát uprostřed chodby a kolem jej panovalo děsivé ticho. Bylo mu jasné, že v momentální situaci má jedinečnou příležitost dostat se Emily do skříňky a podívat se na těch několik řádku, které napsala před malou chvílí. Netušil, co jej k tomu vlastně přinutilo. Byl si vědom toho, že se nevydává zrovna tou nejlepší cestou a jedna jeho část se cítila kvůli tomu také provinile. Ale ta druhá část prahla po odpovědích, které znala pouze jen Emily.

Uhodnout číselnou kombinaci na jejím zámku bylo nepros to jednoduché. Skříňku hbitě otevřel a z pod učebnice vytáhl kus papíru, který sem Emily před malou chvílí uložila. Opatrně se rozhlédl po prázdné chodbě, aby si byl jist, že jej nikdo nevidí, a dopis v ruce vyměnil za ten, co našel včera v knihovně.

Dvířka jedním tahem zaklapl a pospíchal do chlapeckýchšaten, kde se přede všemi ukryl. Potřeboval najít místo, kde by byl sám a odnikoho nevyrušen. Zapálil si cigaretu a v rukou rozevřel ten tenoučký lísteček.