Maybe Thorns Have Roses

30. KAPITOLA

„Připravená?" zeptal se Jake před vchodem do rozprouděné zábavy maturitního večírku. Emily si hluboce oddechla, zakroutila hlavou, aby ze sebe setřásla přebytečný stres a poté kývla na souhlas. „Ano, jsem připravená." odvětila tiše, jako by snad chtěla samu sebe uklidnit, a přijala nabídnutou dlaň svého jediného sourozence. Ruku v ruce prošli davem a zamířili přímo ke stolu, kde se na ně už zpovzdálí usmívala Amari a Sam. „Tys přišla!" vrhla se jí Amari kolem krku a pevné ji sevřela ve svém náručí.

„Přece jsem vám to slíbila." odpověděla Emily a přitiskla si svou kamarádku blíže k tělu. Chvíli v pevném objetí setrvaly, a když se od sebe odtáhly, přidal se s vítáním i Sam. „Rád tě vidím." natáhl se přes Amari a v rychlosti ji objal kolem ramen. „I já tebe." usmála se mile jeho směrem.

„Strašně ti to sluší!" zapištěla Amari přes hlasitou hudbu, která jim bušila do ušních bubínků. Emily se začervenala a v rychlosti očima přelétla svůj dnešní outfit. Zářivě bílé šaty upletené do pravidelného vzoru, které ji volně splývaly podél těla. Neobtahovaly ženské křivky jejího těla, a díky tomu se v nich také cítila alespoň o něco lépe. „Souhlasím. Je dobré vidět v něčem jiném, než ve svetru a džínech." Zasmál se Sam, když se přidal do konverzace. „Asi děkuji." svraštila pobaveně obočí a vděčně se na ně pousmála.

„No, vidím, že jsi v dobrých rukou." Vložil se do rozhovoru Jake, který je doposud sledoval pouze zpovzdálí. „Půjdu za spolužáky, dobře?" otočil se k Emily a pátral v jejích očí náznaky nějakého strachu či úzkosti. Emily mu však klidně a s úsměvem odvětila: „Jasně. Užij si tvůj poslední den. Já budu v pohodě, slibuju." Čímž jej uklidnila. Jemně poklonil hlavou na pozdrav a poté se ztratil v davu tančících puberťáků.

„Dáš si něco k pití?" zeptal se Sam mile.
„Mm." Porozhlédla se po stole a zamyšleně pátrala, na co by měla chuť. „Asi kofolu, prosím." Rozhodla se nakonec.
Jakmile se Sam vzdálil, společně s Amari se posadili ke stolu se čtyřmi židličkami. Uvolněně si přeložila nohu přes nohu a mezi stehny uvěznila svou pravou ruku tak, jak měla již několik roků ve zvyku.

„Tak co? Jak se daří?" naklonila se Amari ke své kamarádce, aby jí slyšela co nejlépe.
„Řekla bych, že to jde."
„Ale...?" zvážněla Amari.
„Tentokrát žádné 'ale', Amari. Prostě to jde. Někdy je líp, někdy hůř, ale bojuju a na tom záleží."
„Jsem na tebe strašně pyšná, víš to?"
„Ale, prosím tě, bez tebe a bez Sama bych tohoto nikdy nedosáhla. Jste mi neskutečnou oporou už od samého začátku."
„To je ale samozřejmost přece. Od toho jsou přátelé." Odvětila s láskou v hlase.
„Ooo. Nech toho, nebo se rozbrečím." Schovala si Emily tvář do dlaní, a když se narovnala nazpátky a podívala se na svou kamarádku, zjistila, že už se jí pár slziček kutálelo po tvářích. „Amari, neplakej. Notak." Vrhla se jí kolem ramen a přitiskla k sobě. „Nebrečím. To jen to štěstí. Ani nevíš, jak dlouho jsem si toto pro tebe přála."

„Co se to tu děje?" vyrušil je Sam s kelímkem v ruce, který ihned postavil na stůl před Emily. Amari se narovnala a koukla svým dojatým obličejem Samovi do tváře.
„Chvilka přátelského rozjímání. Nic pro kluky." Zasmála se a přiměla své přátelé se k ní přidat.
Čas běží jako o závod, pomyslela si Emily, když člověk tráví čas se svými přáteli. Několikrát se nachytala, jak jen v hloubi duše děkuje Bohu za tuto úžasnou příležitost. Sledovala své přátele, jak se smějí a poprvé v životě měla ten skvělý pocit na hrudi, když se její tělo roztřáslo pobavením. Poprvé se dokonce ve společnosti cizích lidí necítila tak stísněně a úzkostně jako dřív. Nedokázala slovy popsat ten nával euforie pokaždé, co si uvědomila samu sebe v přítomnosti, na tomto místě společně s Amari, Samem a spoustu dalších, kterým se dřív vyhýbala.