Maybe Thorns Have Roses

EPILOG

Domem se rozezněl hlasitý zvon. Emily si v rychlosti nanesla poslední vrstvu řasenky a pospíchala ke vchodovým dveřím. Než však stačila přiběhnout, dveře už byly dávno rozevřené dokořán. „Dobrý den, pane Halle. Jak se vám daří?"

„Ahoj, Amari. Jde to, děkuju za optání. Co pro tebe můžu udělat?" usmál se mile pan Hall.
„Dobrý, tati. Amari přišla pro mě. Razíme do toho kina, jak jsem ti říkala." seznamovala jej se situací, zatímco se rychle soukala do černých kozaček.
„Ajo, jsem zapomněl. Promiň." Poškrábal se ve vlasech. „Tak si to užijte, děvčata!" Popřál s úsměvem ve tváři a odkráčel pryč.
„Strašně ti to sluší, Emily!" zapištěla Amari a s láskou v očích se jí vrhla kolem krku. „Ty šaty jsou úplně boží. Jsem ráda, že ses nakonec rozhodla je vzít."
„Děkuji, tobě to taky moc sluší!" pochválila ji nazpátek. „Za ty šaty vděčím jen a jen tobě." Přiznala a pohledem dolů zkontrolovala své nově koupené šaty.

Když usoudila, že už je vše připravené, přehodila přes sebe béžový kabát a v doprovodu své kamarádky vyrazili k Amariinu autu. „Necháš mě řídit?" usmála se Emily šibalsky a ukázala prstem na stříbrný Opel.
„No," začala Amari nejistě, čemuž se Emily musela zasmát. „nevím, jestli zrovna tobě svěřím do rukou moje nové autíčko."
„Ale prosím tě, však jsem dala autoškolu, tak bych asi měla umět řídit, ne?"
„Ale až na čtvrtý pokus, kamarádko!" pustila se do Emily se smíchem.
„A ty zase napodruhé maturitu!" oplatila jí narážku. „Tak můžu?"
„Jestli mi to auto zničíš, tak tě zabiju!" upozornila Emily a ze vzdálenosti jednoho metru jí hodila klíče. Emily ji s vítězným úšklebkem na tváři poděkovala a natěšeně se usadila za volant.

„A na co vlastně jdeme?" zeptala se, zatímco se pokoušela nastartovat.
„Nevím. Nedívala jsem se, co dávají." Pokrčila nedbale rameny a se strachem pozorovala, jak Emily nešikovně vyjíždí z příjezdové cesty.
„Takže půjdeme zase na to, na co šli ti před námi?" vyptávala se dál.
„Jo. Bude sranda aspoň."
„No, jak pro koho. Mně minule při tom hororu moc do smíchu nebylo teda."

***

„Ale ve výsledku ten film nebyl tak strašný." začala Amari, jakmile s davem opouštěli promítací místnost.
„Nebyl." pokračovala Emily. „Páč byl úplně otřesný." Odhodila papír od popcornu do odpadkového koše a natáhla se ke své kamarádce pro kelímky od kofoly, aby je mohla taktéž vyhodit.
„Jo, to byl." usoudila Amari nakonec a obě vybuchly smíchy. „Ta hlavní hrdinka se chovala jako úplná kráva."
„Ten kluk tuplem." Namítla Emily nazpátek a následoval další nával hlasitého smíchu.
„Zajdu si asi ještě na záchod. Počkáš venku?" řekla Amari, jakmile došly nápady na zesměšnění nového snímku, který právě společně zhlédly. „Jasně." Odpověděla Emily.
„Máš kdyžtak klíče od auta, ne?"
„Myslím, že jsem ti je nevracela. Počkám teda tam." Pousmála se na svou kamarádku a vydala se směrem k východu. Poslepu nahmatala magnetický knoflík své kabelky a s úmyslem najít klíčky od stříbrného automobilu ji otevřela. Když prohmatala všechny kapsičky, a i přesto je nenašla, byla nucena sklopit hlavu a prohledat kabelku důkladněji. Se svraštěným obočím a sprostými nadávkami hluboko na duši ji se vztekem obracela do všech stran a pátravě hledala po nezbedném svazku. Už jej měla na dosah ruky, když jej však sevřela mezi prsty, klíče ji vyklouzly a s hlasitým zacinkáním dopadly na chladnou zem. Emily se naštvaně praštila dlaní do čela a se zlostí v krvi se pro ně zohnula. Nedbale k nim natáhla ruku, když v tom je někdo popadl a společně s nimi se narovnal. „Moc děkuji, jste -" začala s děkovným proslovem, při čemž se pomalým tempem zvedala. „-Adame?"

Dech se jí rázem zúžil a srdce vynechalo několik úderů. Pootevřenými ústy jí do krku proudil ledový vzduch a rozevřené oči jí vyschnutím začínaly pálit. Najednou si připadala jako za starých zlých časů. Jako by se ani nic nezměnilo. Jako by snad nebyly o tři roky starší. Starší a připravenější.
„Ahoj, Emily Hall."

KONEC