Maybe Thorns Have Roses

9. KAPITOLA

Emily pomalu usrkávala ze svého plného hrníčku horké čokolády, kterou si objednala namísto smoothie, a využívala tak situace, aby se co nejvíce vyhnula konverzace s Adamem. Spolu posedávali naproti sobě u krajního stolku v příjemném prostředí oblíbené kavárny. Emily zpočátku velmi váhala, zdali Adamovu nabídku vůbec přijmout, ale po utěšujících slovech jejího kamaráda Sama se rozhodla následovně. Na malou chvilku se snad i cítila pří-jemně z dobrého rozhodnutí, které na kamarádovo doporučení učinila. Avšak jediné, co momentálně cítila, byla značná nejistota, úzkost a zmatení.

„Takže, " pousmál se Adam, „jak sis užila svůj vůbec první fotbalový zápas?"
Emily se jemně usmála: „Bylo to.. Fajn. Lepší, než jsem čekala."
„Fajn.. To rád slyším." upil ze své poloprázdné skleničky úplně stejně jako Emily. Zatímco popíjel teplý čaj, nadzvihl obočí a zrakem si prohlédl dívku naproti od pasu až nahoru.
Emily se nejistě zasmála, ale hned na to její obličej nabral vážný výraz. „Můžu se tě na něco zeptat?" zeptala se tiše.
Adam se narovnal, překvapen jejími slovy „Jasně, na cokoliv."
Emily se na okamžik odmlčela: „Proč si.. mě pozval na ten zápas? A teď sem?"
Snažila se vyhnout jeho pohledu, ale nakonec mu byla přeci jen nucena kouknout do očí.
Adam si povzdechl a lehce se pousmál. Do teď si neuvědomil, jak moc je Emily sladká a roztomilá.
„No, chtěl jsem, aby sis taky užila trochu zábavy. A možná jsem tě chtěl líp poznat."

Emily sklopila hlavu, aby skryla svůj úsměv na tváři. Jeho odpověď byla prostá a jednoduchá na pochopení, ale pro Emily bylo tak těžké jí uvěřit. Proč se o mě tolik zajímá? Proč tu se mnou je? Vždyť jsem naprostá nicka. Nezajímavá, osamělá. Všichni si to myslí. Proč by tedy někdo tak oblíbený a populární, jako je Adam, chtěl plýtvat svůj drahocenný čas s někým, jako jsem já? Uvažovala.

Adamovi nemohlo uniknout, jak si Emily láme hlavu nad jeho odpovědí, a tak se pustil do pokračování: „Jsi velmi zajímavá osobnost, Emily Hall. Jsi tak milá, laskavá a přívětivá. Nad věcmi doopravdy přemýšlíš, nikdy nikomu neublížíš. Vidíš krásu i v těch nejmenších maličkostech. Myslím, Emily, že ani netušíš, jak úžasný člověk jsi." Nervózně polkl a upřel zrak přímo na ni. Vše, co právě nahlas vyslovil, měl na mysli už po dobu několika dní a neskrývala se v tom nic jiného, než čistá pravda. Nebyl zrovna typ kluka, který by dával své city najevo. Ne, pokud to nebylo nějakým způsobem důležité. A na Emily mu doopravdy záleželo. Záleželo mu, aby věděla, jaké má Adam o ní mínění, i za podmínky, že by si z toho nic k srdci nevzala.

Emily vylekaně zalapala po dechu. V břiše ji šimralo hejno motýlků, srdce silně bušilo jako o závod a po těle se jí rozlilo nepříjemně hřejivé teplo. Horkost pocítila i na doposud chladných tvářích, které se z důsledku zvýšení teploty zbarvily do sytě rudého odstínu. Pohled sklopila ke svým dlaním obmotaných kolem hrnku sladkého nápoje a ukazováček začala obkreslovat neviditelné kružnice na čistě bílém šálku. Adamova slova si neustále přeříkávala v duchu, jako by se bála, že je v následujících minutách snad zapomene. Adam byl úplně prvním člověkem, který o ní mluvil tímto způsobem. Krásným způsobem. A ačkoliv ji už od jejich prvního setkání, kdy k ní Adam tenkrát na parkovišti poprvé promluvil, velice zajímalo, co si o ní mysli, nebyla si jistá, zda-li jeho slovům může důvěřovat.

Emily se zhluboka nadechla: „Nikdo... mi ještě nic takového neřekl." Na zlomek vteřiny Adamovi pohlédla do tváře a poté svůj pohled nepřítomně zabodla do určité části dřevěného stolu. „Lidé mě takto nevidí. Myslí si, že jsem divná a šílená." pokračovala.
Adam okamžitě zavrtěl hlavou a skočil ji hbitě do řeči: „Ti lidi tě nevidí v opravdovém světle. Nevidí, kým doopravdy jsi."

Emily šokovaně pootevřela ústa a na pár sekund se hluboce zamyslela, aniž by odlepila svůj zrak od nezajímavého stolu. Celé měsíce si lámu hlavu nad otázkou KDO VLASTNĚ JSEM a odpovědi ne a ne naleznout. Je možné, že by Adam Smith, populární kluk, který právě sedí naproti mě ve voňavé kavárně, znal odpovědi, jenž mi neustále unikají? Honilo se jí hlavou.
„A kým vlastně jsem?"