It's forbidden

4.kapitola

Byla jsem rozhodnuta jít na čerstvý vzduch. Prošla jsem všechny chodby a sešla všechny schody až jsem se ocitla na obrovské zahradě. Miluji růže, obzvláště ty rudé, nebo černé jak černo černá tma. Rostly zde oboje, a to pouze díky mně a pár milým služebným, které se o ně starají, když nemohu já. Došla jsem až na svoje oblíbené místo z celé zahrady. Říkám tomu ulička Rudé červeně a Černé tmy. Tady rostou z celé zahrady nejvíce, a ještě všude kolem mě. I nade mnou, i vedle mě. Zkrátka všude. Připadala jsem si tady vždy tak volná, a hlavně s pocitem, že jsem tady v bezpečí. Kráčela jsem pomalu a každou chvíli se kolem sebe zasněně rozhlížela na tu nádheru kolem sebe. Tohle místo bylo tak nádherné, že nebylo pořádně ani možné, aby bylo skutečné. Všechny tyhle pocity však během vteřiny pominuly a já měla chuť dotyčného umlátit pánví z kuchyně. Stál tam opřený v celé své kráse. Jeho černé vlasy mu padaly do očí, kterých jsem si až teď všimla, že jsou oceánsky modré. Chvíli mě zaujatě sledoval, ale pak bohužel promluvil.

„Opravdu bych nečekal, že zrovna princezna Angelika bude chodit po zahradě a obdivovat růže, které zasadili její služební." Ukázkově jsem ho ignorovala a prošla kolem něj, jak kdyby tam nebyl.

„Princezna ignoruje. To se ale nesluší a ještě k tomu ignorovat prince, následníka trůnu. Cožpak tě matka nenaučila vhodnému chování?" V tuto chvíli jsem se neovládla a prudce jsem se na něj otočila.

„Ještě jednou zmíníš moji matku a slibuji, že opustíš toto království tak rychle, že to ani nestihneš postřehnout. Doufám, že jste mě pochopil, princi Damone." Velmi přeslazeně jsem se na něj usmála, otočila se a vydala se od něj rychle pryč. V jeho přítomnosti jsem odmítala být.

„Páni, princezna má drápky. Tato věta mě hluboce zasáhla. Možná bych měl jít oznámit, že jste mi záměrně ublížila. To chcete?" Naštěstí jsem už opustila zahradu, takže jsem neměla šanci slyšet celé to co měl na srdci.

Myšlenka na to, že bych s tímto člověkem měla strávit zbytek mého života, byla nepřijatelná. Rozhodně nebyla. Takový arogantní, namyšlený... Ne, prostě absolutně ne. To bych byla raději opět spráskaná jak pes bičem než tohle.

Zašla jsem konečně do své komnaty a nařídila strážím, aby sem nikoho nepouštěly. V okamžení se zde objevila Maria a začala mi pomáhat dostat se z šatů a poté mi namazala záda nějakou mastí, jako to dělala každý den.

„Máte to o hodně lepší, než předtím slečno Angeliko. Raný jsou vyčištěné a skoro zacelené, bohužel jizvy tam už zůstanou navždy."

„Děkuji Mario." Viděla jsem v zrcadle, jak s sebou trhla. Nikdy jsem nikomu z nich nepoděkovala a už vůbec ne říct jménem. Byla jsem k tomu vychována otcem. Oni podřadný, já nadřazená. Od doby, co mi pomohla, jsem si začala uvědomovat, jak nesmyslné tohle celé je a bylo.

„To je moje práce, slečno Angeliko. Rozhodně nemusíte děkovat, nebo mi říkat jménem."

„Myslím, že musím Mario. Kvůli mně by ses mohla dostat do obrovského problému, a přesto jsi mi pomohla. Mám pocit, že tohle je důvod více než dostatečný." Poté co mast dostatečně zaschla, jsem si oblékla volnou košili a šla jsem se podívat na můj menší balkónek, který měl přímý výhled na celou zahradu, včetně uličky Rudé červeně a Černé tmy. Už tam dávno nebyl...

Uběhly už skoro tři dny a služebné nemluví o ničem jiném než o tom, jak je princ Damon hezký, že být mnou tak už májí dávno po svatbě a podobné bláboly. Lezlo mi to krkem a většinu dní jsem se celé té jejich rodině snažila vyhýbat. Jíst jsme bohužel ale museli všichni společně a varovné pohledy, vysílané ke mně od mého otce, byly opravdu nepříjemné. Naštěstí jsem s ním ale vůbec pořádně nemluvila od toho incidentu.

U večeře bylo opět buď hrobové ticho, nebo velmi rušno. Já jsem spíše podporovalo hrobové ticho a jak jsem ani pohledem nezavadila o prince Damona, tak on ani o mě ne. Nebo spíše jsem si toho nebyla vůbec vědoma.

„Princezno Angeliko? Jste ještě jediná, která o tom nic neví. Tak jestli Váš otec dovolí a můj manžel též, ráda bych Vám to oznámila." Narovnala jsem se jak pravítko a snažila se pozorně poslouchat dál.

„Říkali jsme si, že by se tady mohl uskutečnit obrovský ples. Jeden z důvodů je určitě ten, že Vás Angeliko chtějí lidé vidět s naším synem Damonem pospolu, když už by se měl stát králem." A bylo to tady. Poprvé to někdo od příjezdu zmínil. Nevím, co jsem si nalhávala, vždyť se tohle celé děje jenom kvůli tomuhle. Snažila jsem se na sobě nedát znát rozladěnost a muselo se mi to nejspíše i povést, jelikož všichni se už bavili opět mezi sebou. To jsem si myslela, ale z pravého opaku mě ujistil až pronikavý princův pohled. Zkoumal mě jeho očima skrz na skrz a já měla pocit, že mi vidí až daleko do duše. Nenechala jsem se a zabodla do něj pohled též. Chvíli to vypadalo, jako bychom hráli hru, kdo dříve uhne pohledem. Kdyby tomu tak bylo, prohrál. Přestal mě probodávat tak silným pohledem a místo toho se uchechtl. Pohled jsem odtrhla též a věnovala se nadále mému jídlu. Pouze jsem se v tom šťourala vidličkou a už vůbec nic nesnědla. Rozhodla jsem se, že už nemá žádnou cenu nadále tady sedět, a tak jsem se omluvila, zvedla se a dala se na odchod.

Sandra