It's forbidden

17.kapitola

Měla jsem v plánu se uchýlit do svých komnat, ale byla jsem zastavena jednou osobou, které bych se za normálních podmínek ani nemohla podívat do očí.

„Královno, co pro Vás mohu udělat."

„Angeliko, jsem nesmírně ráda, že jsi se vrátila. Když jsme se s manželem vrátili po vyřízení několika záležitostí, neměla jsem už šanci se s tebou vidět a domluvit se na spoustě věcech ohledně vaší svatby. Tu noc jsi zmizela."

„Bohužel i já jsem musela vyřešit několik nepříjemných záležitostí královno. Mrzí mě, že jste mě nemohla zastihnout, když jste semnou chtěla mluvit, ale jsem tady teď a jsem ochotna s Vámi vše důležité vyřešit."

„To bys byla neskutečně hodná, ale nechám Tě chvilku vydechnout a upravit a poté přijď do mých komnat, které mi byly přiděleny. Určitě víš, které to jsou. Nemám pravdu Angeliko?"

„Jistě, veličenstvo." Sladce se na mě usmála a s několika strážemi odpochodovala zřejmě do svých komnat. Mohla jsem si pouze o tom myslet svoje, takže jsem konečně mohla pokračovat do svých komnat. Bez žádného vyrušení, pokud mě májí bohové rádi.

Možná, že mě přeci jen bohové mají rádi, ale očividně ne dost. Do komnat jsem sice došla ničím nevyrušena, ale před mými dveřmi neměl stráž nikdo jiný než Jack. Zvláštní náhoda.

„Princezno Angeliko."

„Jacku."

„Vítejte zpět, výsosti." Čekala bych, že mě tón, kterým to řekl, nějak zasáhne, ale nestalo se absolutně nic.

„Být tebou, dávala bych si pozor na jazyk vojáku. Nikdy nevíte, kdy o něj můžete přijít."

„Budu to pro příště brát na vědomí." To jenom doufám, jelikož tahle hra se tě netýká. Nechci, aby se tě týkala.

S výrazem čistého opovržení jsem mu naznačila ať okamžitě otevře ty dveře, jinak by jazyk nebyl to jediné o co by mohl přijít. Moje trpělivost byla vyčerpána a on si toho byl naprosto vědom, jelikož ty zatracený dveře konečně otevřel a pustil mě dovnitř. Neobtěžovala jsem o něj zavadit už ani jediným pohledem. Za to mi nestál.

Mé komnaty vypadaly přesně tak, jak jsem je i opustila. Naprosto dokonalé. Měla jsem hroznou chuť zalézt do té pohodlné postele a už nikdy nevylézt. To nutkání bylo obrovské, ale po několika letech cviku se člověk naučí tyto nutkání skvěle ignorovat. S povzdechem jsem se otočila a doufala, že uslyším pouze dobré zprávy. Aspoň něco muselo vycházet.

„Splnila jsi vše podle plánu?"

„Vše je zařízeno princezno a mám Vám vyřídit od Vašeho nejmilejšího přítele, že příště pokud něco budete od něj chtít, tak se máte laskavě dostavit osobně."

„Už brzy se setkáme o to mít strach nemusí. A co se týče té další věci Mario? Jak dopadla ta?"

„Přesně tak, jak jste říkala a plánovala. Váš plán vychází zatím bezchybně."

„Děkuji ti Mario a doufám, že vše probíhalo hladce."

„Nemohu si stěžovat."

„Výborně, v tom případě bych si moc ráda dala rychlou koupel a dostavila se tam, kde mám být."

Královna semnou vskutku chtěla plánovat celou svatbu. Musely jsme vybrat barvy, do kterých celá svatba bude sladěna. Hudba, která bude hrát. Jídla, které budou ti nejlepší kuchaři připravovat a mnoho dalšího. Když jsem byla menší, vždycky jsem o tomhle dni snila. Snila jsem o tom, jak budu s mou matkou a matkou mého nastávajícího připravovat všechny věci na nejkrásnější den v mém životě. Byl to můj dětský sen, který můj otec vzal a spálil ho na popel, kterého se ještě pro jistotu zbavil.

Bylo to pro mě utrpení. Stále jsme se nemohly na několika věcích shodnout a ani jedna z nás nehodlala v nejbližší době ustoupit. Když už nic, tak jsem chtěla mít aspoň pár věcí podle svých tajných představ. Aspoň něco jsem si chtěla z naivního dětského snu zachovat a vzpomenout si na tu dívenku, která si myslela, že spasí svět.

Z téhle noční můry mě zachránilo zaklepání na dveře jenom abych zjistila, že mě nečeká nic lepšího. Damon stál opřený o dveře a sjel mě pohledem od shora dolů a od spodu zase nahoru. Úšklebek, který se mu poté objevil na tváři, jsem měla sto chutí vymazat z povrchu zemského. To, že jsem zjistila, že hraje úplně jinou hru, než jsem si myslela, neznamenalo, že já stále tu starou hru nemůžu z nějakých pohledů stále hrát. S ledabylým úsměvem jsem mírně protočila očima nad tím pohledem a čekala, co se bude dít dále.

Jeho uchechtnutí se ozvalo celým pokojem, ale pobavení, které v tom znělo, se mu neodráželo v těch šedých očích. Tím pohledem dokázal pokaždé v člověku vyvolat takové pocity, že si většinou dotyčný mohl jít rovnou pro lopatu a vyhlídnout si nějaký pěkný plácek ke kopaní. Občas jsem zapomínala, kým dokáže Damon být a že to rozhodně nikdy nebyl, není a nebude jednoduchý soupeř. Proto jsem si musela zajistit pojistku. Ani já jsem si nevěřila natolik, abych tento krok nepodnikla.

„Matko, doufám, že ti nebude příliš vadit, když si princeznu Angeliku od tebe vypůjčím." Nedokázala se mu ani podívat do očí a já z jejího pohybu poznala, že z Damona má veliký respekt. Možná i strach. Mohla jsem pouze hádat, proč tomu tak bylo.

„Samozřejmě Damone, Angelika je jenom tvoje. Dořešíme to později." To byl povel pro mě, abych se zvedla a odešla poslušně za Damonem. Až na to, že poslušnost moje silná stránka nikdy nebyla. Právě naopak.

Krokem šelmy jsem si to mířila přímo za ním, ale když jsem se ocitla skoro u něj, pouze jsem ho obešla a vydala se chodbou dál. Budeme si hrát.

Sandra