It's forbidden

5.kapitola

„Princezno Angeliko?" Zastavila jsem pohyb a otočila se na dotyčného, který mě oslovil.

„Princi Damone?" Opět se potichu uchechtl, ale pokračoval dále.

„Jestli dovolíte, rád bych Vás doprovodil do Vaší komnaty. Pokud nemáte tedy žádné námitky?" Všichni na mě upírali pohledy, ale každý ten pohled byl jiný. Otec se na mě díval přísně a dával mi jasně najevo, co by se odehrávalo dále, pokud bych odmítla. Král se na mě díval mile a s úsměvem. Královna se na mě též usmívala a v jejích očích bylo vidět pochopení. A nakonec Damon. Ten se mi vyloženě vysmíval a užíval si celou tuhle situaci.

„Bude mi ctí býti doprovozena Vámi do mé komnaty, princi Damone." Použila jsem svůj přeslazený úsměv a čekala až se ke mně připojí. Zvedl se téměř okamžitě ze svého místa a než jsem se nadála, byli jsme z jídelny pryč.

„Velmi jste mě překvapila, princezno. Čekal jsem, že se z toho vymluvíte, ale takovou radost byste mi neudělala, že?"

„Uhodl jste správně, princi. A teď mě omluvte, dokážu se doprovodit sama."

„Ne tak rychle. Jdu s Vámi, pokud jste nezapomněla." Otráveně jsem si povzdechla a šla dál.

Nedošli jsme ještě ani k mým dveřím, když najednou zastavil.

„Omluvte mě. Dojít určitě zvládnete." Otočil se a v okamžení zmizel. Naprosto jsem to nechápala. Co mu přelétlo přes nos? Nechala jsem to tak, jak to je a došla konečně do mé komnaty.

„Jaká byla večeře slečno Angeliko?"

„Bylo to příšerné Mario. Princ mě dokonce skoro doprovodil až sem, ale pak z ničeho nic zmizel."

„Rozhodně se nechci do ničeho míchat slečno, ale něco jsem o princi zjistila a myslím, že byste měla něco vědět." Sedla jsem si na pohovku a pokynula jí ať se posadí také. Chvíli otálela, ale nakonec se posadila naproti mně.

„Zjistila jsem, že tato královská rodina není úplně taková, jaká se zdá. Smím být zcela upřímná k Vám slečno?"

„Naprosto."

„Nebudu tady říkat, jak je Váš otec a můj král dobrý člověk, protože není, do toho má velmi daleko. Ale pro lidi, kteří zde nepracují, je to bůh, který by nikdy neublížil ani mouše. A takový je prý i král z Čiré Temnoty. Zdá se jako ten nejmilejší člověk na světě, ale skutečnost je prý úplně jiná. Bohužel o královně pořádně nic nevím a o princi jsou jenom doslechy. Jediné, co vím je, že se tam něco hrozného stalo a nejspíše i děje."

„Přišlo mi divné, že můj otec by se znal s takovým milým člověkem. Nesedělo mi to už od začátku."

„Smím-li být tak smělá, tak se mi to celé vůbec nelíbí. Něco mi na tom vůbec nehraje a mám strach, že se jedná úplně o něco jiného než o svatbu. Že svatba je jenom zástěra."

„Děkuji ti Mario. Potvrdila jsi mi mou myšlenku, kterou jsem si ani neuvědomovala." Poté jsem si dala horkou koupel a ulehla do své postele s nebesy.

Uběhlo zase několik dní a nic se skoro nedělo. Bylo vše pořád stejné, teda aspoň pro ně. Já jsem byla neustále ve střehu.

Dva dny před plesem byli úplně všichni na nohou. V obrovské síni, kde se bál měl konat, to bylo přecpané služebnictvem. Musel se připravovat skoro celý hrad, jelikož mělo přijet spousty urozených lidí. Pro všechny to bylo něco velkého, protože na hradě v království Temných stínů se naposledy konal ples, když jsem byla ještě malá. Byly to obrovské plesy, a hlavně byly na vysoké úrovni. Jeden z mnoha důvodů, proč byl seznam hostů přeplněný.

Já jsem se musela pouze starat o to, abych vypadala skvostně, dokonale a urozeně. Proto jsem musela naše švadleny zaměstnat a celé dny strávit nad tím, jaké šaty si obleču a podobné věci. Bylo to velmi náročné a pořádně nikdo z nás ani nespal. Strávila jsem spousty času v knihovně, kvůli barvám látky. Nemohla jsem si dovolit mít nějakou nevhodnou barvu šatů, to bych rovnou mohla jít za otcem ať mě zbičuje.

Chovala jsem se stále trochu povrchně vůči služebnictvu, jelikož tohle se nedá odnaučit za jednu noc. Bohužel. Někdy jsem na ně zbytečně vyjížděla a křičela, a nejen kvůli mé pýše, ale i kvůli tomu, že jsem na tom nervově nebyla nejlépe.

Tento ples měl být začátek všeho. Úplně všeho a v mém nitru se díky tomu odehrávala válka. Bylo to hrozné. Budily mě i noční můry, takže jsem stejně nemohla spát, když jsem mohla.

Prince Damona jsem vůbec neviděla a ani o něm neslyšela. Bylo to jakoby tady ani nebyl, což nemuselo být daleko od pravdy. Noc před plesem jsem obdržela dopis s omluvou, že musel nečekaně odjet, ale do plesu se určitě vrátí. K dopisu byla přidána i rudá růže s černou pečetí erbu království Čiré Temnoty. Jak sladké. Měl štěstí, že to nebyla růže z naší zahrady, ale od nich. Naši růži naštěstí stoprocentně rozeznám od ostatních.

Růže byla opravdu úchvatná i po cestě kterou musela absolvovat, což znamenalo jediné, a to že se o jejich růže starají opravdu velmi dobře. Pěstovat růže je veliké umění, které neumí jen tak někdo.

S dopisem jsem se nemohla nějak dlouho zabývat, jelikož jsem potřebovala aspoň trochu spánku abych vypadal zítra k světu. Zalezla jsem si do postele a během chvilky se ocitla v říši snů. Zda byly dobré či špatné se asi nikdy nedozvíme.

Sandra