It's forbidden

10.kapitola

Naštěstí pro mě, jsem slyšela zvuk kopyt koně, takže jsem měla konečně jasný směr. Musela jsem se opravdu snažit, abych se na podpatcích nepřerazila. Ještě že jsem si oblékla volnější šaty, v kterých se dalo hýbat.

Zrovna když jsem vybíhala, zahlédla jsem ho, jak vyjíždí na koni pryč z hradu. Připadala jsem si jak v nějakém transu. Bylo to jakoby to ani nebylo moje tělo. Zkoušela jsem na něj volat, ale ani se neotočil. Boty jsem už dávno někam zahodila, jelikož se v tom nedalo dobře běhat a já zoufale potřebovala být rychlejší. Vtrhla jsem do stájí a málem srazila nějakého mladíka, co zrovna krmil koně. Ani jsem se mu nestačila omluvit. 

Můj černý hřebec byl na úplném konci stájí, jelikož jsem na něm nejezdila už několik let. Měla jsem to zakázané. Čím víc jsem se k němu blížila, tím víc šlehal ocasem a rozsvěcovaly se v jeho očích jiskřičky radosti a naděje. Za tohle jsem mohla já. Nesnažila jsem se dostatečně o něj bojovat.

Na nic jsem nečekala a nasedla jsem na něj. Už od mala jsem byla učena jezdit bez sedla a bez otěží. Byla jsem vychovávaná k boji. Chodila jsem v kalhotách, košilích, s mečem za pasem, ozubená dýkami a s lukem na zádech. Vždy když jsem spadla, musela jsem se zvednout sama, jelikož i ve skutečném životě budu muset spoléhat pouze a jenom na sebe.

Připadala jsem si opět volná. Vítr mi proklouzával mezi prameny vlasů. Láskyplně mě šlehal do obličeje, jako by mě vítal. Jako by na mě celou tu dobu čekal, čekal na tuhle chvíli. Daji uháněl rychlostí světa a bylo by nemožné ho v tuto chvíli jakkoliv zastavit. Na nějakou dobu jsem úplně zapomněla, kam mám namířeno, nebo jaký mám vlastně cíl. Konečně jsem měla volnost, konečně jsem se cítila volná. Chtěla jsem takhle zůstat už navždy, chtěla jsem se prohánět krajinou na hřbetě Dajiho a už se nikdy neotočit zpět.

Do reality mě dostal až zvuk jiných kopyt. Damon byl přede mnou a uháněl stále dál. Každý pohyb, co musel udělat, byl pro něj bolestivý. Bílá košile na zádech prosakovala rudou krev.

„Damone!" Cukl sebou a mírně se otočil za sebe, aby na mě viděl. Jeho výraz byl odzbrojující. V životě jsem neviděla tolik bolesti na jednom místě. Bolesti, zoufalosti, vyčerpanosti a hlavně paniky.

„Zastav! Prosím! Musíš zastavit!" Sotva se už držel na hřbetě koně, ale stále nezpomaloval.

„Přidej Daji! Prosím přidej!" Už jsem byla skoro vedle něho, když se na mě dočista zlomeným, ale přitom prázdným pohledem podíval a zašeptal.

„Omlouvám se." Jeho ruce se začaly pomalu pouštět otěží a jeho tělo se začalo vyklánět z rovnováhy. Neměla jsem ponětí co dělat. Jestli zpomalit koně, nebo držet Damona, i přestože bych ho nedokázala udržet. Kdyby spadl, nejspíš by nepřežil. 

Měla jsem chuť křičet. Křičet na něj, ať to nevzdává a drží se, že mě nemůže teď opustit. Křičet z čistého zoufalství a beznaděje. Křičet na Dajiho a Aranyaka ať zastaví. Křičet na sebe. Bylo spousty možností proč křičet, ale nakonec jsem nekřičela ani z jednoho důvodu. Vlastně jsem nekřičela vůbec. Můj mozek začal šlapat na plný obrátky a mně se začaly vybavovat všelijaké vzpomínky na můj výcvik. Slyšela jsem všechny rady, co jsem věčně dostávala, viděla jsem všechno. Vybavil se mi plán naší přírody, vybavilo se mi jezero, které bychom měli každou sekundou potkat.

Všechno se dělo moc rychle. Byly to všechno pouze sekundy, ale když se vedle nás objevilo Norodské jezero, nepřemýšlela jsem a strhla jsem nás oba do něj. Bylo to tak riskantní, že jsem na to ani nedokázala myslet. Spousty věcí se mohlo pokazit. Nemuseli jsme vůbec dopadnout do jezera, ale na zem. Mohli jsme dopadnout na kus skály, nebo kamenu. Mohl nás ten pád z té vcelku velké výšky zabít. Mohlo se pokazit cokoliv a já se mohla pouze modlit ke všem svatým, aby tomu tak nebylo. 

Držela jsem se Damona jako klíště a odmítala jsem ho za jakýchkoliv okolností pustit. Ani odstředivá síla mi nezabránila.

Ve vteřině nás čekal prudký náraz na hladinu do ledové vody Norodského jezera a já byla připravená na konec. Byla jsem smířená, že tady to dneska skončí. Že umřu po boku toho parchanta, že už nikdy nebudu létat na hřbetě Dajiho, že už nikdy neuvidím svou uličku Rudé červeni a Černé tmy, že už nikdy nedočtu tu knihu, co jsem měla rozečtenou a kterou jsem tak neměla ráda a vůbec jsem ji nechápala...

Z ničeho nic mě obklopila ledová smrt a černo černá tma. Mé tělo ochablo a já byla donucena Damona pustit. Jezero mě vítalo jako starou známou a zpívalo mi líbeznou píseň na uvítanou.

Vítám tě Angeliko, neboj se mě. Pojď už konečně domů, pojď do mé náruče...

Propadala jsem se čím dál hlouběji, až mě začal opouštět i kyslík. Zůstala jsem úplně sama jenom s ledovou smrtí a temnotou. Umírala jsem sama, jak mi bylo předurčeno...

Sandra