It's forbidden

20.kapitola

Nevěděla jsem, kolik uběhlo času, jestli to byly sekundy, minuty nebo hodiny. Ten tlak jsem ale už nevydržela a dobrovolně jsem se nechala strhnout tou vlnou do neznáma. Ten pocit byl nepopsatelný. Bylo to jako kdybych se ocitla úplně v jiném světe. Ve světě, kde neexistovalo nic jiného než tenhle pocit.

Snažila jsem se uklidnit svůj dech, ale snaha byla naprosto marná a k ničemu. V tuto chvíli jsem nebyla naprosto ničím.

„Všechno v pořádku?" Sotva jsem popadla dech a on se mě stejně zeptal. Stejně se snažil zjistit, jestli jsem naprosto v pořádku a jestli všechno zvládám.

„Děkuji." Neděkovala jsem mu pouze za to, že jsem mohla tento pocit prožít, ale děkovala jsem mu hlavně za to, že mi pomohl vytvořit nové vzpomínky a že nebudou už pouze jenom ty špatné.

Polibek, který mi dal, znamenal všechno. Bylo v něm naprosto všechno, co ani slova nedokázala vyjádřit a já si přestávala být jistá, že to doopravdy zvládnu. I přesto všechno jsem si k němu dokázala najít cit a pouto, které mě k němu svazovalo a já si konečně za celý můj život uvědomila, co bych mohla mít. Co bychom mohli být, kdyby mi ty city opětoval a bylo nám přáno. Bohužel pro mě, tohle nebyl můj osud, který jsem měla vepsaný ve hvězdách. Ani zdaleka ne. Měla jsem chuť začít řvát, nebo něco rozbít. Chtěla jsem tu frustraci ze sebe dostat a navždy se jí zbavit. Místo toho jsem mu dovolila vzít mě do náruče a přenést mě do čela postele. Opatrně mě položil, a aniž bych musela něco říkat, lehl si hned zamnou a přitáhl si mě k sobě. Nedělilo nás od sebe vůbec nic. Byla to jenom moje kůže a jeho kůže. Nic jiného. Jeho oči mě opět probodávaly skrz naskrz až musel vidět naprosto všechno. Jako bych byla otevřená kniha a on její čtenář.

„Nad čím přemýšlíš, Angel?" Přemýšlela jsem nad spousty věcmi, ale stejně jsem neměla tušení, proč jsem řekla zrovna tohle.

„Neměl bys být teď na řadě ty?" Chvíli se na mě jenom díval, než konečně prolomil to spalující ticho.

„Jestli je tohle jedna z věcí, co ti dělají starosti, tak nemusí. Rozhodně to po tobě nechci. Ne do té doby, dokud nebudeš stoprocentně v pořádku a nebudeš to chtít i ty. V žádném případě to není tvoje povinnost, takže se opovaž si to myslet. Prostě to budu muset zvládnout a nechat si o tom třeba zdát." Mírně jsem ho pleskla přes ruku a on se na mě lehce zakřenil. Kdybych mohla, tak bych si to nechala někde vystavit a dívala bych se na to každý den před spaním. Možná kdybych se i probudila, tak by si mé oči k tomu našly cestu.

„Někdy jsi opravdu neuvěřitelný."

„Jenom někdy?"

„Ano, pouze někdy. V tom druhým případě tě nemohu ani vystát."

„Ale nepřeháněj, moje milá. Vím, že se mě nemůžeš nabažit a dostat mě z hlavy."

„Jak si tím můžeš být tak jistý?"

„Protože kdyby ne, tak bych byl jediný z nás dvou. Jsi moje prokletí Angeliko a ve stejný moment i moje spása. Nevím, co bych dělal, kdybych tě nepotkal."

„Vzal si někoho jiného a žil s ní šťastně až do smrti. To semnou nebudeš." Na jeho tváři bylo znát zbystření a svaly na jeho ramenou se mírně napjaly.

„Jak to myslíš?"

„Tak, jak to říkám." To ticho, které mezi námi vzniklo bylo nesnesitelné. Nevím, v co jsem doufala. Věděla jsem, že moje naivní já doufalo, že mi řekne, že to není pravda, že jsem pouze špatně slyšela a že to budeme my dva, kdo bude mít žili šťastně až navěky. Tak moc jsem si to přála a nejraději bych si za to nafackovala.

„Neměl jsem na výběr." Moje modré oči se podívaly do těch jeho šedých a snažily se tam najít něco, co by mi mohlo ukázat, že lže.

„To na věci nic nemění."

„Ne, právě naopak. Mění to naprosto vše Angeliko. Můžeme to změnit. Společně bychom to dokázali. Já a ty proti celému světu." Uvěřila jsem tomu. Byla jsem tak bláhová, že jsem tomu v tu chvíli uvěřila a nechala se těmi slovy ukonejšit. Chytla jsem se těch slov jako záchranného lana a nehodlala jsem se jich jen tak pustit.

Já a ty proti celému světu.

„Nesmíš to semnou vzdát Angel. Zůstaň semnou až dokonce. Žij semnou šťastně až do smrti." Chtělo se mi brečet, ale místo toho jsem se k němu schoulila jak poraněné zvíře a nechala se stáhnout do říše snů v jeho bezpečném objetí.

Měla jsem v hlavě zmatek. Jedna strana na mě ječela, že mi pouze lže a že tomu nesmím věřit a ta druhá zase ječela, že nelže, že by mi nikdy v tomhle nelhal a že mu musím věřit. Moje hlava byla k prasknutí a já si začala uvědomovat, že začínám ztrácet rozum.

Musela jsem se z toho dostat. Musela jsem svůj plán dokončit dříve, než bych toho už nebyla schopna a díky mně by šlo naprosto všechno do háje. Závisel na mně život ostatních lidí. Nevinných lidí. 

Sandra