It's forbidden

9.kapitola

Na slavnosti se už neukázal. Nechal mě v tom samotnou. Možná jsem vyhrála hru, ale za odměnu jsem dostala tohle. Musela jsem všechny obcházet a vyptávat se jich na ty samé otázky stále dokola. A když se náhodou zeptali oni, nebylo to nic jiného než ohledně Damona. Kam se Vám poděl snoubenec, princezno Angeliko? Kam zmizel princ Damon? Stalo se něco?

Byla jsem upřímně nesmírně šťastná, když to celé skončilo, jelikož to bylo k nevydržení. Všechny jsem obdařila úsměvem na rozloučenou a chtěla co nejrychleji zmizet.

„Angeliko!" Tím slovem jsem byla zastavena a poté přinucena se otočit a vrátit se k němu.

„Otče?"

„Nehraj si přede mnou na nic, co jsi udělala?!"

„Nechápu tvoji otázku, otče."

„Kam zmizel princ Damon?!"

„Nemám tušení otče, nejsem jeho chůva." Zatím.

„Angeliko!"

„Prosím, jsem unavená." Jako kdyby ho to někdy vůbec zajímalo. Vlastně zajímalo, ale to je už tak dlouho, že si na to sotva vzpomínám. Dřív byl úžasný otec. Milující otec, který by pro svou malou princeznu udělal cokoliv. Bohužel tenhle slib vzal doslova a já kvůli tomu o něj přišla. Přišla jsem o toho milujícího otce...

„Zmiz." Jeho slova mě probudila z myšlenek, a tak jsem řekla první, co mi přišlo na jazyk.

„Děkuji ti tati." Než jsem si stihla uvědomit, co jsem řekla a zachytit jeho pohled, už jsem byla na odchodu. Tati. Tak jsem mu neřekla tak od mých sedmi let.

Byla jsem na cestě do svých komnat, když jsem to zaslechla. Rychle jsem se schovala za roh a naslouchala zvukům kolem. Netrvalo mi dlouho, než jsem pochopila, co to je za zvuk, a hlavně kdo ten zvuk vytváří. Konečně jsem se donutila trochu naklonit více hlavu a čelit tomu, co jsem měla vidět. Dvě postavy. Jedna vyšší, druhá o poznání menší. Jedny černé vlasy, druhé blonďaté. Stačil mi jeden pohled a měla jsem takovou hroznou chuť vyzvracet se. Bohužel tohle ale nebylo to, co mě srazilo do kolen úplně. Tohle bylo oproti tomu nic. Jeden pohled. Jeden pohled jeho normálně modrých očí, ale teď dočista černých s rozšířenýma zorničkama a následným liščím úšklebkem mi stačil k tomu, abych se konečně hnula. 

Konečně jsem se donutila k pohybu. Utíkala jsem, co jsem mohla, abych se z toho místa okamžitě dostala. Musela jsem na vzduch. Potřebovala jsem vzduch, jelikož jsem nemohla dýchat. Dusila jsem se. Rozrazila jsem dveře na balkon, a přitom se zřítila na kolena. Snažila jsem se nabrat co nejvíce kyslíku do plic, ale místo toho se mi nadavovalo a já nakonec ze sebe vyzvracela všechno, co jsem mohla. Stále jsem nemohla dýchat, stále jsem se dusila. Po tvářích mi tekly horké slzy a většinu šatů jsem měla pozvracenou. Dokázala jsem se přemístit do rohu celého balkonu a schoulit se tam do co nejmenšího klubíčka. Chtěla jsem pryč a potřebovala jsem dýchat, ale na to jsem už dávno ztratila sílu. Byla jsem už v polospánku, když jsem ucítila, že mě něčí ruce zvedají ze země. Nechala jsem ho.

Dotyčný mě musel donést do mé komnaty, jelikož tady jsem se také dneska probudila. Bylo nad míru jasné, že mě i někdo převlékl, jelikož jsem na sobě měla čisté oblečení na spaní. Mohl to být úplně kdokoliv. Mohl to být někdo ze stráže, nebo to také mohl... Nemohl. Ten měl lepší věci na práci. Mnohem lepší. Zdálo se mi o tom pohledu. Pronásledoval mě v noční můře.

„Už jste vzhůru slečno? Měla jsem o Vás hrozný strach."

„Co se stalo Mario?"

„Vlastně nic slečno, jen jste dlouho spala. Půjdu Vám připravit horkou koupel." Rychle to oddrmolila a byla pryč. Vypadá to, že tady se nic nedozvím. Pamatovala jsem si všechno do té doby, než jsem usnula, takže logicky nemám tušení, co se dělo dále, což mě značně znepokojovalo. Nedovolila jsem si pomyslet na jeho tvář. Nedovolila jsem si myslet na něj. Byl zrůda. Nechutná zrůda, která si nezaslouží nic jiného než trpět. A měla jsem to být já, kdo to zajistí.

Horká koupel mi udělala opravdu dobře a bylo pro mě velmi obtížné z ní vůbec vylézt, jelikož jsem musela jít na snídani. Nemohla jsem se stále schovávat ve svých komnatách, už ne. Oblékla jsem si na sebe decentní šaty a rychle jsem vyrazila, protože se jídelna nachází skoro na druhém konci hradu. K mému překvapení tam seděla pouze královna a on. Přesto že jsem si slíbila, že se na něj ani nepodívám, udělala jsem to a ten pohled mě vyděsil. Měl obrovskou modřinu přes celé levé oko, roztržený ret a podlitiny na krku a kdo ví, kde ještě. Moc dobře jsem znala tyhle typy modřin a vidět to na někom jiném než na mně, mě upřímně vyděsilo. Samozřejmě, že si všiml mého pohledu a jakmile se naše pohledy střetly, prudce se zvedl a odešel. Bylo na něm vidět, že ho ten pohyb nesmírně bolel, jelikož se mírně zlomil při tom v pase. Chtěla jsem se za ním rozběhnout a vytáhnout z něho sebemenší detail o tom, co se stalo, jestli se s někým porval a může si za to sám, nebo se mu děje něco podobného jako mně anebo ta nejhorší možnost a udělal mu to můj otec. Ta myšlenka mě málem srazila k zemi. Nemůže to být pravda.

Už jsem se chtěla za ním otáčet, když na mě jeho matka promluvila.

„Netrap se tím, Angeliko." Její pohled byl prázdný a její hlas jakbysmet. Bylo to jako by to nebyla vůbec ona, ale pouze jenom slupka z ní.

Na její slova jsem vůbec nereagovala a rozeběhla jsem se za ním. Zmizel mi už dávno z dohledu, takže jsem musela pouze hádat, kam šel.   

Sandra