It's forbidden

16.kapitola

Sedm dní. Byla jsem pryč sedm dní. Sedm dní na přemýšlení, plánování a zařizování. Sedm dní utápění v sebelítosti a trhání srdce na kusy. Sedm dní. Byla jsem vyčerpaná a psychicky na úplném dnu. Vím, že mě hledali nebo aspoň on ano. Viděla jsem ho. Několikrát jsem ho zahlédla, jak se nešťastně potuluje po lese. Slyšela jsem ho, jak na mě prosebně křičí ať se za ním vrátím, že ho nemůžu opustit. Rvalo mi to srdce na kusy.

Musela jsem se vrátit. Potřebovala jsem se vrátit. Ne kvůli němu, ale hlavně kvůli sobě. Pomalým krokem jsem se dostala na hlavní cestu s Dajim v závěsu. Nehodlala jsem se otočit a zmizet ani když jsem zaslechla zvuk kopyt, které se blížila rychle ke mně. Poznala jsem kdo to je ještě, než mě viděl. V jeho očích se zalesklo tolik emocí naráz, že jsem neměla šanci se v nich vyznat. 

Vztek, úleva, vztek, smutek, vztek, nadšení, vztek... 

Rychle seskočil z koně a hnal se zamnou. Skončila jsem v jeho pevném objetí. Nemohla jsem skoro dýchat. Vztek...

„Kde jsi do háje byla?! Uvědomuješ si, co jsi udělala?! Angel!" Byl skvělý herec. Také dokážu být.

„Omlouvám se. Už to neudělám."

„Víš, jaký jsem měl o tebe sakra strach?! Chápeš to vůbec nebo ne?!" Srdce na milion kusů...

„Omlouvám se." Se slzami v očích se na mě podíval a přitiskl své hebké rty na ty mé. Líbal mě s takovou něhou, jako bych se měla rozpadnout v prach. Slané slzy nám stékaly po tvářích. Každému ale z jiného důvodu.

„Nesmíš mě znovu opustit. Rozumíš mi Angel?" Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí hlavou. Milion kusů...

„Tak pojď. Půjdeme domů." Všichni budou litovat...

„Všichni o tebe měli hrozný strach Angel. První asi dva dny jsme tě hledali všude možně." Jak nádherně mu jde lhát. Hledal mě pouze on, a to ještě z jiného důvodu, než by si člověk myslel. Důvěra.

Vždy jsem měla předem stanovenou roli. Tichá Angelika, milá Angelika, tvrdohlavá Angelika. Vždy to bylo jasně dáno. Vždy mi ta role byla zadána a já ji s přesností a dokonale vždy ztvárnila. Stala se ze mě nebezpečná žena s miliony tvářemi a bylo pouze na mně, jak jsem se k tomu postavila. Ze začátku jsem hrála role, které chtěl můj otec, což znamenalo, že jsme spolu vycházeli. Já byla hodná milovaná dcera a on byl můj jediný milovaný tatínek. Vše se ale změnilo, jakmile jsem si uvědomila, jakou mám vlastně moc. Jakou bych mohla mít moc. Využila jsem toho a iluze hodné dcery se rozplynula v mlhu. Od té doby každý den bojuji a připravuji se na moment, který byl vždy můj osud. Vždy mi byl tento konec předurčen, pouze jsem si to neuvědomovala a bojovala i proti tomu. S tím je ale konec. Jestli mi byl předepsán tento konec, tak ho naplním do posledního detailu.

Na tváři se mi objevil úsměv, který jsem nehodlala schovávat. Jeho pohyb mírně znejistil a zpomalil krok.

„Děje se něco?" Můj úsměv se ještě zvětšil.

„Ne, pouze jsem ráda, že jsme opět spolu." Zastavila jsem a letmo se dotkla jeho rtů v lehký polibek. Chytila jsem ho za ruku a zamířila domů. Domove sladký domove.

K Dajimu se hned nahrnulo několik lidí s provazy a biči, což byl sakra špatný nápad.

„Skloň okamžitě ten bič jinak ti ukáži, jak skvěle se dá používat." Mladík bič sklonil a čekal, co se bude dít dále.

„To stejné platí i pro tebe s tím nechutným provazem. Zajímalo by mě, jak dlouho by ses na něm houpal, než by ti konečně zlomil vaz." Jackovi přeskočil ohryzek a provaz ve vteřině ležel na zemi u jeho nohou. Jeho medové oči se zaměřily na ty mé v domnění, že tam najde tu holku, s kterou tancoval na plese. Ta holka zůstala na dně Norodského jezera. Ta holka se nedokázala zachránit a vydrápat se zpátky na hladinu.

„Teď, když už si tak pěkně navzájem rozumíme, vypadněte, než vás jednoho po druhém podříznu jako husy." Jack si tohle moje chování nezasloužil, ale on byl voják a já princezna. Nikdy by z toho nic nebylo i kdybych jenom chtěla. Nezbylo tady žádné místo pro Angeliku, kterou jsem se nedávno stala. Tu by totiž rozcupovali zaživa a ona by s tím nic neudělala, jelikož měla na sobě růžové brýle, kde je svět růžový a naprosto úžasný. Ne, musela se vrátit stará Angelika, kterou všichni nenáviděli a ona nenáviděla je. Angelika, která neznala milosrdenství a laskavost. To jediné, co ji nebylo cizí, byla čirá nenávist ke světu a bojovat každou častí, co měla k dispozici.

Damonovi se na tváři objevil povýšený úšklebek a každému ukázal, jak jeho oči dokážou být ledové a vražedné. Nejdéle se pohledem zastavil u Jacka. Dřív bych se ho zastala ale teď už ne. Když se Damonovi oči pozastavily na mně, ledově se na mě pousmál a v tu chvíli vypadal jako král. Neskutečně silný a neohrožený král.

V jiném světě bychom byli skvělý a krutý pár, před kterým by se každý třásl strachy. V tomhle světě ale ne.

I já jsem všem dopřála můj ledový pohled a teď už opravdu nikdo na nic nečekal a raději se obrátili k odchodu.

„Nevěřil bych, že to řeknu, ale ty dny, co jsi zmizela, ti prospěly."

„Ani netušíš jak moc." Hlasitě jsem se rozesmála a podívala se konečně nahoru na dotyčného, který to celou dobu sledoval s neutrálním výrazem. Výsměšně jsem se uchechtla a ironicky se poklonila.

„Doufám, že jsem Ti chyběla papá." Pouze se na mě podíval a mezitím, co jsem se skláněla zmizel. Dobře mu tak. Jen ať má obavy. Jen ať má strach, že nepůjde všechno tak lehce, jak si představoval.

Zapískala jsem na Dajiho a odvedla jsem ho zpátky do jeho stáje. Předala jsem ho do rukou mladé slečny, která byla jediná ze všech, co si troufla se k Dajimu přiblížit více než na pět metrů. Kývnutím jsem jí naznačila, že od ní očekávám pouze nejlepší práci a pokud se tak nestane, tak ví, co bude následovat. Hezké by to rozhodně nebylo.

Než jsem se otočila k odchodu, mírně jsem sklonila hlavu a Daji mi to gesto opětoval. 

Vrána k vráně sedá. 

Sandra