It's forbidden

12.kapitola

Seděla jsem v knihovně, když se to celé stalo. V jednu chvíli jsem si poklidně četla svoji rozečtenou knihu a v druhé se rozrazily dveře. Stál v nich můj rozzuřený otec a za ním několik vojáků připravení poslechnout jakýkoliv rozkaz. Nevím, jestli mohu říct, že jsem to čekala, ale když tam takhle stál, bylo to úplně něco jiného. Stala se ze mě vyplašená laň, která skončí zahnána do kouta predátorem. V jeho očích šlehaly blesky a pěsti měl pevně sevřené.

„Nechte nás na chvíli." Stráže kývly na souhlas a zavřely za ním dveře. Pomalým krokem začal přecházet po knihovně. Ještě nikdy v životě jsem se necítila tak vyděšená.

Připadalo mi to nekonečný, než se konečně zastavil. Byla jsem si vědoma toho, co bude následovat. Tenhle scénář jsem znala až moc dobře.

„Nechtěla bys mi něco říct, dcero?" Snažila jsem se zvážit, co bude lepší, jestli mu radši odpovídat, nebo být potichu. On ale vypadal, že chce po mně odpověď, takže jsem musela odpovídat.

„Nechtěla."

„To je mi docela ale záhadou, jelikož za mnou přišel tvůj budoucí manžel a král a chtěl tohle celý zrušit a odjet. Nevíš náhodou něco o tom, proč právě odjíždí?" Ovšem, že jsem věděla a on to věděl.

„Nevím, otče."

„Lžeš. Moc dobře vím, že tohle je tvoje práce." Samozřejmě, že to věděl. Nevěděla jsem, co na to říct, takže jsem čekala, jak bude pokračovat.

„Víš moc dobře Angeliko, co tě čeká a také moc dobře víš, jak nerad to dělám, ale ty mi nedáváš na výběr." Lhal. Kdyby chtěl, vyřešil by to úplně jinak.

„Stráže!" Dveře se rozrazily a několik mužů se ke mně začalo rychle blížit. Můj instinkt byl jasný. Utíkat, co nejrychleji mohu. Bohužel jsem ale byla obklíčena, takže mě okamžitě popadly nějaké ruce a silně mě stiskly.

Mé vzpomínky se mi začaly rychle vracet. Začala jsem z plna hrdla křičet o pomoc a horké slzy mi tekly proudem po tvářích. Chtělo se mi zvracet.

Silou mě táhli až dolů do sklepení, kde už na mě čekal. Samozřejmě, že na mě čekal on. To on mi to udělal. Křik z mých úst se ještě zvýšil a snaha osvobodit se byla ještě větší. Udělá to znovu. Znovu.

Hodili semnou, jako bych nevážila vůbec nic, přímo jemu na stůl. Okamžitě zmizeli a já s ním zůstala sama. Zůstala jsem sama!

„Nazdar princezno, chyběl jsem ti?" Hysterický řev a pláč se ještě navýšil, jako kdyby mi to mělo pomoct.

„Už mi to opravdu chybělo vidět tě, jak škemráš o pomoc a křičíš mezitím, co já používám tenhle skvělý bič a pak si s tebou náramně užiji a pohraji." Připravil mě o to. Pošpinil mě takovým způsobem, který už nikdy nepůjde zvrátit.

Připoutal mě ke stolu, sundal mi šaty, povolil mi korzet a usadil první ránu bičem.

„Miluji, když se takhle přede mnou svíjíš bolestí. Přináší mi to takový pocit, jaký si ani nedovedete představit, slečno." Druhá rána, vysoký výkřik. Třetí. Čtvrtá. Pátá. Šestá. Sedmá a přestal. Myslela jsem si, že už to skončilo, ale právě naopak. To nejhorší teprve mělo začít. Jeho ruce mi pomalu sundaly korzet úplně, takže jsem se ocitla nahá, a poté se přemístily k mým bokům. Sundal mi kalhoty i se spodním prádlem a v tu chvíli jsem přišla o všechno, co mě před ním chránilo.

Jeho ruce se přitiskly k mým bokům a pevně mi je stiskl.

„Neboj se, pěkně si to spolu užijeme. Bude to zábava."

„Prosím."

„Přesně tak, pros mě." Přitáhl si mě k sobě, abych měla natažené ruce a byla blíž k němu. Jeho ruce se z boků začaly pomalu blížit k mému poprsí. Křik z mých úst zněl stále v naději, že ho někdo uslyší a přijde mi pomoct.

Rukama mi drtil můj hrudník a rty se přemístil na můj krk a zakrvácená záda. Z každého jeho dotyku se mi chtělo zvracet. Když jsem to nejméně čekala, tak do mě rychle pronikl. Bolestí jsem zařvala tak hlasitě, že bylo nemožné, aby mě někdo neslyšel.

„Křič princezno, křič." Křičela jsem.

Přestala jsem dočista vnímat vše okolo. Stalo se ze mě tělo bez duše.

Z tohoto kómatu mě mírně probudilo až křupnutí nějaké kosti, hlasité rány a hlasy. Nemohla jsem se pohnout a netušila jsem, co se děje. Věděla jsem jenom, že už ve mně není. Že jsem na chvíli zase volná.

Slyšela jsem hlasy a křupání kostí, ale nedokázala jsem rozpoznat komu hlasy patří natož abych rozpoznala čí kosti to křupaly.

Po nějakých minutách se mě opět dotkly nějaké ruce. Myslela jsem, že zase ucítím odpor, ale tentokrát ne. Cítila jsem bezpečí a naději. Rychle mě uvolnil z pout a následně mě posadil. Do mého zamlženého zorného pole se objevily modro šedé ledové oči. Tvář měl také od krve a všechny svaly měl nepřirozeně napnuté. Rychle mě prohlédnul starostlivým pohledem a jakmile byl s tím hotov, přitáhnul si mě k sobě. Chvíli čekal, jestli se nebudu chtít vysmeknout, ale jakmile jsem mu položila ruce na záda, přitáhnutí zesílil.

Bylo mi upřímně úplně jedno, že na sobě nic nemám. Jediné, na čem mi záleželo byla jeho přítomnost. Vyděsilo mě to. Nesmělo se to stát, ale stalo.

Byla jsem zmatená a hrozně unavená, ale chtěla jsem takhle zůstat ještě aspoň na chviličku. Ještě chvíli jsem chtěla žít ve světě, kde nejsme nepřátelé a kde je všechno zalité sluncem.

Měla jsem hroznou potřebu se ho zeptat proč, ale děsila jsem se té odpovědi tak, že jsem si to mnohem raději rozmyslela a zůstala mlčet. Co kdyby mi odpověděl stejně jako já jemu? Co kdyby to udělal? Zabilo by mě to. Mé srdce by zemřelo a já s ním.

Nesmělo se to stát. Nic z tohohle. Měla jsem protestovat. Měla jsem být silnější. Nesměla jsem to připustit.

V tuto chvíli jsem byla ochotná se vzdát všeho. Byla jsem ochotná dovolit, aby se ze mě stal člověk, kterým jsem nikdy nechtěla být. Porodila bych mu následníky. Stala by se ze mě jenom bezmocná žena krále. Udělala bych to. Přežila bych to.

Nepřežila.

Ta myšlenka přišla automaticky. Ovšemže bych to už nebyla já. Kvůli tomuhle bych se musela vzdát všech mých snů.

Má ústa to nevydržela a vyřkla tu otázku, které jsem se tolik děsila. Která by mě dokázala srazit na kolena a já bych už nebyla schopna se znovu postavit.

„Proč?" Nechtěla jsem, aby mi znovu začaly téct slzy, ale nedokázala jsem to ovládnout.

„Proč Damone?" Mírně se ode mě odtáhl, aby na mě viděl. Nechtěla jsem se na něj podívat. Nedokázala jsem to, ale on mi zvedl ruku a opatrně mi prsty zvedl bradu tak, abych na něj dokonale viděla.

Moc dlouho mlčel. Moc dlouho se mi díval jenom do očí. Moc dlouho bych to už nevydržela.

„Protože..."

Sandra