It's forbidden

7.kapitola

Tančili jsme spolu opravdu dlouho a když jsme netančili, tak jsme si povídali a smáli se u toho. Jeho jméno je Jack a jak jsem zjistila, tak měl už i párkrát stráž u mé komnaty. Opravdu jsem si strávený čas s ním velmi užívala, ale moje královské povinnosti volaly. Musela jsem procházet všechny urozené a prohodit s nimi několik slov a u toho se chovat jako budoucí manželka budoucího krále dvou království. Hlavně že budoucí král měl jinou zábavu i když povinnosti úplně stejné. Snažila jsem obcházet pomalu úplně všechny, ale jelikož jsem musela s každým si promluvit, nešlo to vůbec rychle ba naopak. Šlo to únavně pomalu. Ve směs se mě každý ptal úplně na to stejné a já musela vždy vydat ten nejlepší herecký výkon abych ho okouzlila a abych vypadala jako ta nejlepší volba budoucí manželky, a tak nějak i královny.

Bylo to opravdu velmi náročné a princ Damon se mi neuráčil vůbec pomoct. V jeho hlavě bylo pouze tančit s každou krásnou urozenou dívkou a na něco jako královské povinnosti se z vysoka vykašlat. Opravdu jsem si oddychla, když jsem byla u konce a měla jsem chuť se z celého bálu ztratit. Bohužel pro mě si toho musel všimnout můj otec, protože mě propálil tak vražedným pohledem, že bych se měla zhroutit na zem mrtvá a už nikdy neprocitnout. Musela jsem zůstat.

Nevím, jestli dobře pro mě, ale o tanec jsem rozhodně nouze neměla. Ba naopak, na každou skladbu jsem tančila úplně s někým jiným. Damona jsem už vůbec neviděla a buďme upřímný, vůbec mi to nevadilo.

Když jsem už opravdu pocítila obrovskou únavu, zmizela jsem rychle a snad i nepozorovatelně pryč. Jako stráž u těch dveří, kterými jsem prošla stál naštěstí Jack, takže jsem neměla žádný problém.

Procházela jsem tmavými chodbami pouze osvětlenými svícny a šla neznámo kam, když jsem začala mít pocit, jako by mě někdo sledoval. Krok jsem mírně zrychlila a snažila se dostat co nejrychleji k nějaké stráži. Při snaze někoho najít jsem se nevědomě dostala do obrovské místnosti plné sloupů a tím pádem byla nejspíše v pasti. Z ničeho nic mě něco popadlo za ruce a přiložilo ruku na má ústa. Dotyčný mě přirazil ke zdi a pevně mě držel. Moje srdce bouchalo jako splašené, až to vypadalo, že za chvíli exploduje a celá jsem se třásla. Strachem to ale po chvíli už nebylo. Koukal na mě těma ledovýma modrýma očima a vypadalo to, že nehodlá přestat. Černé vlasy měl celkem rozcuchané a padaly mu mírně do očí, jak je už neměl tolik uhlazené. Měla jsem dokonalý výhled na jeho dokonalý obličej, jako by ho vytvořili samotní andělé, a přitom i ďáblové dohromady. Jednu ruku měl stále na mých ústech a druhou mě pevně držel ruce u sebe. Jeho pohledu jsem nehodlala uhýbat, a tak jsem mu statečně čelila. Na moment byl na jeho tváři vidět úšklebek, ale tak jak se objevil, tak zmizel.

Kdyby mě nejspíš nedržel a nebyla bych přiražená na zeď asi bych v tu chvíli, kdy se přiblížil k mému levému uchu, to nerozdýchala a sekla bych s sebou na zem.

„Už jsem ti řekl, jak dobře ty šaty na tobě vypadají Angeliko?" Hlas měl chraplavý a hluboký a moje plíce ztratily ještě více vzduchu po vyslovení mého jméno takovým způsobem, jakým ho vyslovil. Nebyla jsem schopna vypravit ze sebe jakýkoliv zvuk podobající slovům, takže jsem pouze záporně zakývala hlavou.

„Ani ti to neřeknu, jelikož bych lhal." V tu chvíli se ve mně vše opět probudilo k životu, vysmekla jsem mu moje ruce z jeho pevného sevření, odstrčila ho ode mě, napřáhla rychle ruku a celou místností se rozlehl zvuk facky, kterou jsem mu právě dala. Moje schopnost mluvit byla v provozu tak dobře, jako ještě nikdy předtím, ale místo toho, co jsem mu chtěla říct, jsem řekla zcela něco jiného.

„Říkat mi to nemusíš, jelikož podle pohledů a slov co jsem obdržela bych řekla, že v těch šatech vypadám skvěle. A teď mě omluv Damone, nejsi jediný, kdo chce moji pozornost." Sladce jsem se na něj usmála a než jsem se otočila, stihla jsem mu ještě poslat vzdušnou pusu.

Měla jsem ze sebe opravdu radost, že jsem mu řekla tohle, a to jsem také dala poznat na své chůzi. Zamířila jsem konečně do své komnaty a tam se mohla konečně pořádně nadechnout. Z té radosti se stal vztek a znechucenost. Měla jsem chuť s něčím pořádně hodit. Co jsem si myslela? Co jsem si sakra myslela? Byla jsem znechucena vším a všemi, ale hlavně mnou. Neměla jsem vůbec žádnou kontrolu nad svými myšlenkami a po chvíli měla pocit, že mi celá hlava exploduje. Nebrečela jsem. Nemohla jsem, a hlavně jsem nechtěla. Slzy jsou největší slabost, jakou může člověk na světě projevit. Dřív jsem plakala opravdu často, ale to se postupem času celé změnilo. Změnilo se to v ten čas, kdy mě moje matka opustila a kdy začalo opravdové fyzické násilí. Ty časy jsem plakala hodně, ale pak se ve mně něco zlomilo a já od té doby brečela jen párkrát.

Můj odpor ze svatby se dnes opravdu prohloubil a já byla rozhodnuta udělat vše co můžu, aby se to celé zrušilo. Věděla jsem, že šance jsou mizerné, ale člověk musí bojovat až do konce.

Neměla jsem už žádnou sílu, a tak jsem se z šatů dostala sama a poté ulehla do měkkých peřin a doufala, že dnes žádné sny mít nebudu.   

Sandra