It's forbidden

2.kapitola

Usadil první ránu bičem a já jsem se celá rozklepala, až jsem myslela, že se rozpadnu. Druhá rána byla horší. Trefil se ještě do místa, kde jsem neměla zahojené rány z minula a celým mým tělem projela ukrutná bolest. Nečekaně rychle přišla další rána a já už jsem konečně ze sebe dostala nějaký zvuk.

Po chvíli se bolest pomalu vytrácela a já pouze mohla čekat, až tohle celé zase skončí. Rány bičem přestaly a já byla znovu popadnuta a vláčena do komnaty. Hodili semnou jak kusem nechutného hadru a příšerná bolest se už dostavila v plné síle.

Ležela jsem zkroucená na podlaze a snažila se utlumit svůj řev, který si vybojoval cestu ven. Neměla jsem ani sílu nějak brečet. Potřebovala jsem ten vztek ze sebe dostat. Věděla jsem, že musím jít slyšet přes celý hrad, ale také jsem věděla, že nikdo nepřijde i kdyby chtěl. Měli to důrazně zakázané. Nesměl mi to ani nikdo ošetřit. To jsem musela udělat sama.

Musela jsem se přes šílenou bolest aspoň dostat do kleku a pomalu se dostat do koupelny k mé skříňce, kde se nacházela lahev s něčím, čemu se mohla říkat dezinfekce. Nevydávala jsem ze sebe už skoro žádný zvuk a jenom se soustředila na bolest pulzující celým mým tělem. Když už jsem se tam skoro konečně dostala, zaznamenala jsem kolem sebe pohyb. Byla to má služebná, která se sem musela dostat tajnými dveřmi o kterých věděl jenom málo kdo.

„Co tady děláš? Víš, že tady být nesmíš."

„Já už tohle nemůžu poslouchat. Celé mé srdce se stáhne, když Vás slyším křičet a vidím Vás, jak Vás táhnou. Nemohla bych se už na sebe nikdy podívat, kdybych Vám nepomohla slečno."

„Já tě tomuhle nemůžu vystavit."

„Ale já sebe můžu. Pomůžu Vám a ošetřím Vám ty nové rány, ale i ty staré." Pomalu se mě snažila postavit a dovést mě do koupelny. Posadila mě na židli a začala hrabat všude možně ve skříňkách. Našla nejspíš co potřebovala a pomalu se přemístila ke mně. Odhrnula zbytky šatů a teprve teď mohla vidět celé dílo. Potichu vykřikla a snažila se uklidnit svůj zrychlený dech. Po chvilce se opět dala do kupy a pokračovala.

„Bude to hrozně bolet slečno. Musím Vám to úplné vyčistit, jinak by se Vám to zanítilo, nebo vznikla infekce."

„To zvládnu." V okamžiku, kdy přiložila namočený ručník dezinfekcí na mé záda, objevila se úplně nová bolest. Snažila jsem se nekřičet, a přitom zarývala nehty do svých dlaních. Po chvíli jsem to zcela vzdala a poddala se bolesti a výkřikům.

Několik dní jsem odmítala vylézt z mé komnaty. Vlastně to bylo všem úplně jedno, kromě té jedné služebné. Ta mi donášela i jídlo a stále se o mě starala. Nechápala jsem to. Vím, že jsem se k ní nikdy nechovala tak jak bych měla, a proto jsem to ještě více nechápala. Tohle mi bohužel žádná kniha v knihovně neprozradila. I když jsem řekla, že jsem nevylézala z komnaty, pravda to až taková nebyla. Použila jsem své tajné chodby, které mi sem dala postavit má matka. Vedly skoro kamkoliv, i dokonce ven a věděla jsem o nich jenom já a pár mých služebných, které se zavázaly, že o nich nikdy nikomu neřeknou.

Stráže žádné nebyly v knihovně, jelikož tam byly jenom, když jsem tam byla já. Jinak stály z venku a neměly o mně ani ponětí. Smutné.

Musela jsem vylézt oficiálně z komnaty, až když mi bylo řečeno něco, co jsem absolutně nečekala.

Zdravím zase po nějaké době. Je tady nová kapitola a já upřímně doufám, že se vám líbí.

Vůbec teď nic nestíhám, tak se moc omlouvám, že ani nevychází kapitoly, ale budu se snažit to zlepšit. Slibuji. :-)

Mějte krásný zbytek dne,

Sandra