It's forbidden

13.kapitola

„Neříkej to. Prosím, neříkej to." Jeho oči na chvilinku vyzařovaly něhu a soucit, ale rychle to vystřídal chladný bez emocionální pohled.

„Jak dlouho?" Věděla jsem na co se ptá, ale nebyla jsem si jistá, jestli mu chci poskytnout odpověď.

„Mluv Angeliko." Uhla jsem pohledem a zoufale doufala, že mu nebudu nucena odpovědět.

„Sakra podívej se na mě a mluv semnou!" chtělo se mi znovu brečet. Nevím, co se to semnou poslední dobou dělo, ale nelíbilo se mi to. Moc jsem projevovala slabost.

„Od třinácti a poté od patnácti let." Celé jeho tělo se napjalo a kdyby mohl, už jenom jeho pohled mi dokázal zabíjet.

„Chci pryč. Vezmi mě pryč, Damone." Nečekala jsem, že poslechne, ale jakmile jsem ucítila dotek látky na mém nahém těle a poté jeho ruce, jak mě opatrně zvedají, neprotestovala jsem. Byla jsem v tuto chvíli ochotna jít s ním kamkoliv. Jeho stisk ještě zesílil, když jsem si o jeho hruď opřela opatrně hlavu.

Nenesl mě ke mně do komnat. Nesl mě do jeho komnat. I přestože tady žiju, v těchto komnatách jsem ještě v životě nebyla. Byly tmavé ale uklidňující. Ta temnota byla vřelá a láskyplně mě vítala.

Opatrně mě položil do obrovskou postel s černým saténem, přikryl mě a rázným krokem odcházel. Zastavil se až u dveří.

„Odpočiň si. Musím ještě něco zařídit." Jeho hlas nezněl jako vždycky. Nezněl jako vychytralý lišák nebo nebezpečný predátor. Ne, tohle byl hlas mocného krále, kterého by se měl každý bát a mít z něj respekt, jako ještě z nikoho jiného.

I kdybych chtěla odporovat a vyplivnout na něj slova ve významu, že nejsem malý děcko, tak jsem to nedokázala. Ani jsem nechtěla.

Jeho slova jsem si vzala k srdci a během chvíle jsem upadla do říše snů a nočních můr.

Čas pro mě přestal existovat a já se stále a dobrovolně utápěla ve spánku. Nechtělo se mi otevírat oči. Nechtělo se mi nic.

Až pozdě v noci jsem oči poprvé otevřela. Bylo to kvůli zvuku otevírání dveří a pak zavírání. Byla jsem je donucena otevřít díky mému obrovskému strachu. Snažila jsem se nehýbat a dělat, že tady nejsem. Stále jsem neviděla, kdo to je. Viděla jsem pouze vysokou černou postavu.

„Nechtěl jsem tě probudit. Je ti lépe?" Nevítaná vlna klidu ke mně okamžitě dolehla.

„Dá se to tak říci." Nastalo dlouhé ticho doprovázeno jenom zvuky rozepínání oblečení a následně otevíraní nějaké flašky s tekutinou. Jakmile ji otevřel, sednul si do křesla a pořádně se napil. Byl v tom alkohol. A on se v něm utápěl, a přitom mě pozoroval.

Nevím, jaké pocity mě přesně obklápěly, ale strach to nebyl.

„Neměl bys ten hnus pít."

„Má drahá Angeliko, starejte se o sebe." A znovu se pořádně napil. Nevěděla jsem, co mám pořádně dělat, ale v tuto chvíli mi přišlo všechno tak automatické, jako bych tohle dělala už několikrát.

„Pojď si lehnout."

„Ne." Tušila jsem proč ne. Možná jsem to i věděla, ale nedávalo mi to smysl.

„Řekla jsem, aby sis šel lehnout. Nehodlám to opakovat, mladý muži. A jestli Vás to uklidní, zůstanu přes noc tady."

„Snad sis nemyslela, že půjdeš někam jinam."

„Pojď."

„Nemůžu."

„Ale můžeš. A půjdeš." Ani se nehnul. Jenom mě stále propaloval nebezpečným pohledem.

V jeho blízkosti jsem vždycky zapomněla. Zapomněla jsem, co se stalo před pár hodinami. Zapomněla jsem svoje poslání. Zapomněla jsem, jak moc ho nenávidím. Zapomněla jsem prostě úplně na všechno.

Rozhodla jsem se převzít situaci do svých rukou. Pomalu jsem se dostala z teplé postele. Přetáhla si jeho košili přes sebe a rozešla se k němu. Krok jsem měla sebejistý, ramena posazena dozadu, záda narovnána a hlava v přímém úhlu. Vlasy mi splývaly na záda a jeho neobvykle černě barevná košile mi byla skoro až ke kolenům.

Udržovala jsem s ním tak pevný oční kontakt, že nebylo možné, aby ho cokoliv přerušilo. Byla jsem skoro u něho, když jsem se zastavila. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně hodlám udělat. Měla bych být otřesena po tom, co jsem zažila, ale v jeho blízkosti jsem byla v jiném světe. Možná i v lepším.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se aspoň předstírat sebevědomí. Došla jsem úplně k němu, sjela jsem ho pohledem a pomalu se na něj posadila. Dělilo nás pouze pár centimetrů. Opatrně jsem zvedla ruce a umístila jsem je na jeho ramena. Cítila jsem jeho napjatý svaly, které mírně povolily po mém dotyku. Sjížděla jsem mírně rukama až k jeho loktům a pak zase zpátky. Jeho pohled byl tak pronikavý až jsem si myslela, že se za chvíli složím.

Jeho ruce mě z ničeho nic chytly za zápěstí. Čekal. Čekal, co udělám po jeho dotyku. Čekal, jestli cuknu, nebo mi bude špatně. Dával mi možnost zastavit to.

Můj pohled mu musel dát odpověď, jelikož přemístil moje ruce zpátky na jeho ramena. Pustil mě a pomalu mi začínal jezdit rukama z mých rukou dolů. Lokty, ramena a pas. Mírně mě nadzvednul a posunul si mě ještě blíž k němu. Už jsem to napětí nevydržela a nechala se tomu poddat. Stačil mírný pohyb dopředu a moje rty se spojily s jeho.

Chtěla jsem si ten pocit zapamatovat. Musela jsem si ho zapamatovat. Celý svět se zastavil a byl jenom on a já. Já a on. My. Svoje ruce jsem přemístila do jeho tmavých rozčepýřených vlasů a mírně jsem za ně vždy zatáhla. Jeho ruce jezdily po mém celém těle. Nahoru a dolů a zase nahoru. Potřebovala jsem víc. Potřebovala jsem si zapamatovat, že to může přinést potěšení i mně. Ne jenom tomu druhému.

Musela jsem své rty odpojit od jeho, jelikož jsem se potřebovala nutně nadechnout. Mezitím co jsme oba nabírali kyslík do plic, hleděli jsme si upřeně do očí.

„Stále tě nenávidím. To se už nezmění. Vždycky tě budu nějakou částí mého těla nenávidět." Vydal ze sebe zvuk podobnému zavrčení a spojil opět naše rty v jedny. Bylo to tak přirozené až to bylo děsivé. Bylo to jako bychom byli jeden. Naše těla na sebe reagovala v nesmírné touze, jako by na sebe čekala celý svůj život. Čekali jsme na sebe. A dočkali jsme se.

Mohla bych s ním takhle strávit celou věčnost a rozhodně bych si nestěžovala, ale tohle dneska nebyl můj cíl.

Opět jsem nás rozdělila zase na dva.

„Pojď si lehnout."

„Neříkej mi, co mám dělat." Hlas měl hrubý a mně z něj projela husí kůže.

„Pojď. Si. Lehnout." Donutila jsem se zvednout, ale byla jsem okamžitě přitáhnuta zpátky.

„Nikam nejdeš."

„Chci jít do postele, možná bys měl jít taky. Nemusíš na mě dohlížet." Na to nic neřekl a jenom se natáhl ke flašce, co byla na stole. Napil se jí a jeho zorničky se mírně roztáhly.

„Donuť mě." 

Zdravím všechny přítomné! 

První věc, co chci udělat je, že vám všem chci moc poděkovat za to, kam se tenhle příběh pomalu dostává. Oficiálně můžu oznámit, že jsme se dostali společně přes 400 přečtení. 

Moc děkuju :-) 

Taky chci moc poděkovat za každou odezvu. Opravdu mi to dělá radost.

Každopádně užívejte života a zase někdy.

Sandra