Have You Ever

6. Kapitola - Have You Ever Been Born Again? (1/2)

Ahooooooooooooooooj! Nebojte se, ještě jsem na živu! Moc se omlouvá, že jsem tak dlouho nevydala žádnou kapitolu, ale na Štědrý den se mi rozbila nabíječka k notebooku a je docela těžké během svátků a s naší drahou koronkou sehnat nabíječku k notebooku, co se už nevyrábí. :D :D Ale protože mám černé svědomí, že jsem vás nechala tak dlouho čekat, tak mám pro vás překvapení, které asi nebude úplně překvapení, ale budeme se tvářit, že ano! :D

--------------------

(Už jste se někdy znovu narodili?)

„Nemám tušení, co máš v plánu, Hermiono-„

Tak to jsme dva.

„- a ani to nechci vědět. Ale... Pamatuj tohle, Hermiono, pamatuj si, že navzdory všemu o čem možná uvažuješ: Někdy se ty nejtěžší bitvy nedají vyhrát bojem."

Hermioniny inteligentní oči se zmateně zúžily, ale než mohla vůbec začít přemýšlet o tom, co jí tím chtěl říct, obklíčil ji zářivý záblesk bílého světla, její nohy se zvedly ze země a svět, jak ho znala naprosto a kompletně zčernal.

Kapitola 6: Mrtví a pohřbení
Pondělí, Září 29, 1944
1:11 P.M.

Komnata nejvyšší potřeby se nezměnila. Tedy kromě toho, že již nebyla spálená.

Hermionina hlava pulzovala bolestí, cítila se jako kdyby ji srazil Bradavický expres. Po levici zaslechla Draca, jak pro něj, velmi netypicky, sténá, před očima viděla čelné tečky a omámeně se posadila. „Emmm... fung...alo to?"

„Ummm... ne...mě podí... se," dostal ze sebe Harry, působil jako po zásahu Matoucím kouzlem. Nejistě se postavil na nestabilní nohy, brýle mi křivě vysely z nosu a nebezpečně opilou chůzí došel ke dveřím. Otevřel je, téměř přitom upadl, a vystrčil hlavu na chodbu. „Uhhhmmmmhmm... hrrr..."

„Achhhhh," z ničeho nic se ze země ozvala Ginny. Velmi opatrně se přetočila na břicho a okamžitě si zakryla hlavu rukama, jako by jí ten jednoduchý pohyb působil nesnesitelnou bolest. „Ach!"

Úlevu, kterou Hermiona pocítila poté, co byla vcucnuta do maličké jiskry, cestovala v čase a skutečně přežila, rychle vystřídala velká obava o to, že kouzlo na cestování v čase snížilo velikost mozků jejích přátel na velikost hrášku. „Harry, anglicky, prosím..." dokázala vydechnout a trhla sebou bolestí, když se pomalu posadila. „Ještě jsem úplně neovládla umění jazyka jeskyních lidí."

Tak napůl očekávala, že na ní Harry zavrčí. Místo toho na ní vrhl zmučený pohled a narovnal si brýle, jeho vlasy byly mnohem rozcuchanější než obvykle. Jednotlivé vlasy trčely na každou světovou stranu, klidně by se mohl vydávat za někoho, koho zasáhl blesk. Když už vypadal, že přišel s kousavou odpovědí, ale v tom se Ron se znechuceným odfrknutím vyšvihl do sedu, ale vzápětí se se zasténáním znovu zhroutil na zem.

Celá tahle situace náhle Hermioně připadala mnohem vtipnější, než ve skutečnosti byla. Ginny zvedla hlavu a s široce otevřenýma očima sledovala, jak její bratr padá k zemi, zřejmě jí ta situace přišla stejně vtipná jako Hermione, protože se na její tváři postupně formoval pobavený úsměv. To bylo vše, co Hermiona potřebovala. Vybouchla smíchy a Ginny s Levandulí se k ní rychle přidaly.

„Ach... sladký Merline!" Zalapala po dechu mezi záchvaty smíchu, které byly doprovázeny bolestmi. „Vypadá to, že nebudeme mít potíže... oslnit místní naším... naším vtipem a šarmem!"

Ronovi se na tváři objevil lstivý úsměv. Zvedl prst, aby jim naznačil, že mají na čekat, bohužel si Hermiona uvědomila příliš pozdě, co má její, zjevně mentálně postižený, nejlepší kamarád v plánu...

„Kryjte se!" zavyl Harry a vrhl se hlavou napřed do chodby v pátém patře, když Ron otevřel ústa a vydal ze sebe ten neodpudivější zvuk, jaký kdy Hermiona slyšela a trval celých dvacet vteřin! Znělo to jako směs chrčení skokana netvořího a rohavce. Vydala přidušený výkřik a skočila do klína nejbližší osoby: Draco; Ginny si znovu zabořila hlavu do dlaní a Levandule si zakryla uši a vykřikla.

Extrémní stres, který Hermiona od rána prožívala, byl asi až příliš velký, protože tahle situace stačila k tomu, aby se začala šíleně smát, pomalu jí docházel dech, a tak zabořila hlavu do ramene šklebícího se Draca. Její smích se jen zhoršil, když zahlédla Harryho, který se pomalu plazil zpět do Komnaty nejvyšší potřeby, sám pro sebe se chechtat o něco více, než situace vyžadovala.

Levandule byla úplně v háji, slzy jí stékaly po tváři, zhroutila se na Rona, začala mu bušit do ramene a neustále se chichotala: „No fuj, Roe!"

A pak si to Hermiona uvědomila. Uvědomění ji zasáhlo jako rána do obličeje. Ucítila tlustou obálku, kterou stále svírala v ruce – zdálo se, že dokonce hoří... tohle uvědomění ji stáhlo zpět do hlubokého strachu z toho, co musí udělat. „Lidi... haha, my – Harry, už dost! – Musíme se dát dohromady."

„Mohu vám šesti... nějak pomoci?"