Have You Ever

1. kapitola - Have You Ever Given Up Hope (1/2)

(Už jste se někdy vzdali naděje?)

Kapitola 1: Na pokraji porážky
Čtvrtek, Květen 28, 1998
22 : 57

Hermionu Grangerovou pálily slzy v jejích obvykle teplých očích. Útulná atmosféra ředitelovi kanceláře už dávno zmizela a Hermiona byla usazená přímo naproti samotnému řediteli Bradavické školy, ale i přes to se cítila osaměle. Výrazný červeno zlatý klobouk – nebelvírský znak její promoce – nyní ležel zmačkaný v její bezvládné ruce.

Nemohla uvěřit, že se tohle děje. Ne v den její promoce v Bradavicích. Temné síly by měly ustupovat. Válka by měla končit.

Tato noc nemůže být skutečná!

"Hermiono," řekl starší muž těžce, "Ani nedokážu vyjádřit, jak úžasné a zároveň hrůzostrašné musely být roky během kterých jste byla součástí naší bradavické rodiny."

Úžasné, hrůzostrašné. Neexistovala slova, která by to dokázala vyjádřit přesněji. Hermionina mysl se vrátila zpět k dobrodružstvím, která zažila se svými nejlepšími kamarády, na procházky v Prasinkách, střílení si ze Zmijozelských (vždy proti nim protestovala, ale ve skutečnosti věděla, že si to opravdu zaslouží), na časy, kdy mohla jen tak povídat s přáteli a připadat si jako doma.

Pak začala válka.

Když se konečně vymotala ze svých myšlenek, začala se soustředit na ředitele a jeho sdělení. Trošku se zamračila a opřela se o opěradlo židle na které se děla tak, že její páteř dokonale opisovala jeho elegantní tvar. Proč si jí Brumbál zavolal do kanceláře? Proč právě dnes? Proč bez její obvyklé společnosti?

Pousmála se, když si vzpomněla, kde jsou a co právě dělají... Teď by v nich mohla mizet asi třináctá nebo čtrnáctá lahev máslového ležáku. Konec konců je to jejich poslední noc v Bradavicích, než je opustí navždy. Je to jejich poslední možnost na porušení školního řádu.

Jako by Brumbál vycítil, že je myšlenkami na míle daleko, tak si opatrně odkašlal, aby upoutal její pozornost bez toho, aby ji vylekal. Hermiona se myšlenkami vrátila zpět do ředitelny a vytěsnila z hlavy dva kamarády a jejich noční párty.

Byla více než zvědavá, proč jí vůdce Fénixova řádu sdělil tak důvěrné informace. Téměř každý člen Řádu se domnívá, že jejich válečná strategie je chybná. Když si Řád myslel, že Voldemort ztrácí sílu a ustupuje, tak to byla pouze zástěrka, během které verboval nové členy do své armády po celé Británii, a dokonce i Paříži. Proti takové převaze strana dobra neměla nejmenší šanci.

"Promiňte, pane," začala pomalu, když rozvážně volila svá slova, "nechci být neomalená, ale... Proč o tom říkáte zrovna mně?" Proč mně a ne Harrymu? "Co s tím můžu – Co s tím můžeme dělat?"

Brumbál se tiše zvedl z křesla a začal přecházet po místnosti. S rukama za zády si začal prohlížet obrazy na stěnách. Jeho šedivý plnovous sahal až k hnědému pásku, který držel stejně barevné roucho.

Tichý Brumbál, to nikdy nebylo dobré znamení. Hermiona se snažila nevzpomínat na dobu, kdy ředitele viděla poprvé. Tenkrát mu v očích tančily jiskřičky. Jiskřičky, které v jeho modrých očích nespatřila již několik měsíců. Teď na jeho tváři vídala pouze poraženecký výraz, ani tato chvíle nebyla výjimkou.

Pohled do Brumbálovy tváře jí působil větší pocit beznaděje a strachu než čelit Smrtijedům v bitvě, vetší než se po boku Harryho postavit samotnému Voldemortovi v závěrečné bitvě.

Prohráváme. Chystáme se prohrát válku.

Tahle hrůzná myšlenka byla jediným logickým závěrem. Když má jediný muž, kterého se Voldemort bojí strach, tak to nemůže znamenat nic dobrého.

"Obávám se, že dalším útokem Lorda Voldemorta může skončit náš život tak jak ho známe," řekl ztěžka Brumbál, když jeho pohled spočinul na obraze hrajících si dětí v dobovém oblečení. Malý chlapec z obrazu na Brumbála vystrčil jazyk a vesele se zachichotal. Brumbálův výraz se stal ještě pochmurnějším, otočil a vrátil se zpět na své místo za obrovským dřevěným stolem. "Jistě chápete, proč jsem tyto domněnky nesdílel s ostatními studenty. Myslím, že v tomto případě jim bude milejší nevědomost, alespoň prozatím."

Vtipné. Zajímalo by mě, kolik dalších věcí jsme se v průběhu našeho studia nedozvěděli jen proto, že byla pro nás lepší nevědomost.

I přes sevřený žaludek a strach, který ji začínal naplňovat mysl se na Brumbála zářivě usmála. "Ale Vy máte určitě nějaký brilantní plán, ne?" zeptala se a ze všech sil se snažila znít povzbudivě. Než se stihla zastavit, tak z jejích úst vyšla i jedna negativní myšlenka: "A co proroctví? Má Harry ještě vůbec šanci zabít Voldemorta?"