Have You Ever

9. Kapitola - Have You Ever Met a Dark Lord (1/2)

Ahoj, berušky a berušáci! Jak jste se všichni měli? Já osobně jsem o jeden zub moudrosti lehčí a i proto minulý týden nevyšla kapitola. Moc se omlouvám! Doufám, že jako omluvu přijmete ještě jednu část. Takže dnes si můžete přečíst celou kapitolu v jednom kuse! Jeeeej! Mockrát děkuji za krásné komentáře u předešlých kapitol! <3 :*

--------------------

(Už jste někdy potkali Pána zla?)

„Štěstí?" zopakovala Hermiona, pohodila svými zářivými loknami a narovnala záda. Škádlivě se na Draca usmála a pozadu udělala krok směrem do Velké Síně. „Vždyť víš, že štěstí nepotřebuji, fretko, pamatuješ?" vrátila culícímu se blonďákovi přehnaně koketní mrknutí a spiklenecky zašeptala: „Já se sním narodila."

V tom momentu Dracovy spadla brada, tohle bylo pro Hermionu velmi necharakteristické chování. „Hej!"

Hermiona procházela Síní k Moudrému klobouku – stále stejně starodávnému, roztrhanému a položenému na stoličce v přední části Velké síně – všude kolem se ozývalo tiché šeptání studentů, kteří pozorovali, jak vyšla z přístěnku a do toho se ozval velmi otrávený mužský hlas hulákající odněkud mimo Síň: „Hej! Ukradla mi hlášku!"

Kapitola 9: Pan Na-formality-si-moc-nepotrpím
Pondělí, Září 29, 1944
9:02 P.M.

Hermiona dorazila do primussské společenské místnosti ještě před Voldemortem.

Dippet ji prozradil, že heslo ke vstupu je, velmi ironicky, ‚Čas'. Když Hermiona došla ke vchodu do společenské místnosti Primuse a Primusky, musela si protrpět celkem tři souboje, než sir Cadogan konečně ustoupil a pustil ji dovnitř. Vzhledem k tomu, že v letošním školním roce strážil vchod do společenské místnosti rytíř kulatého stolu namísto milého obrazu ‚Deseti skákajících lordů', který měli s Dracem v minulém roce, Hermiona usoudila, že ji štěstí začíná pomalu opouštět.

Snad jí ho zbylo dostatek na cokoli, co mělo ten večer ještě přijít.

Povzdechla si a automaticky zamířila po dřevěné podlaze přímo ke své oblíbené kožené pohovce umístěné před praskajícím krbem. Posadila se na pohovku potaženou měkkým chladivým materiálem a masírovala si spánky, její mysl se stále točila v kole šílených událostí dnešního dne: od vcucnutí do jiskřičky, cestování padesát let do minulosti, znovu zvolení ji bradavickou Primuskou, ale hlavně skutečně zahlédla vlasaté temeno nejobávanějšího černokněžníka 20. století u zmijozelského stolu během slavnostní uvítací hostiny.

Náhle ji přeběhl mráz po zádech a přinutila se rozhlédnout a prostudovat rozdíly mezi aktuální primusskou společenskou místností a tou, kterou si pamatovala ze své doby.

Během zkoumání místnosti jí došlo, že se toho, upřímně řečeno, moc nezměnilo. Oči jí sklouzly od hořícího krbu, přes čtyřdílnou koženou sadu nábytku (divan, obrovské prostorné křeslo, podnožka a pohovka pro tři, na které právě lenošila), k malému průhlednému konferenčnímu stolku mezi divanem a křeslem, které byly za pohovkou a menšímu pracovnímu stolu ve vzdáleném rohu místnosti, až k obrovskému oknu, v němž mohla vidět jen tmu, která ostře kontrastovala s tlumeným světlem praskajícího ohně.

Spokojeně se ušklíbla, sklopila oči a všimla si až mimozemsky modrého a bronzového šálu, který ležel na sedadle vedle ní. Tyto barvy se zdály být úplným opakem kombinace červené a zlaté barvy, na kterou byla zvyklá, jako by to byla její druhá kůže, no nic...