Have You Ever

4. Kapitola - Have You Ever Become Someone Else (2/2)

Ahoj, berušky a berušáci! Přináším vám druhou část 4. kapitoly, je to až k neuvěření, že ji přidávám opravdu týden po vydání 1. části. Jak se vám povídka zatím líbí? Vím, že ještě necestujeme do minulosti, ale už se k tomu pomalu blížíme. Jaký jste měli týden? Doufám, že jste se měli krásně i přes nepříznivé podmínky, ve kterých momentálně musíme žít. Mějte se fanfárově! <3

--------------------

„Vidím, že na sobě již máte školní uniformy ze 40. let, které laskavě poskytli ostatní profesoři. Výtečně, výtečně," poznamenal Brumbál a unaveně se usmál na šest studentů. "Jak jistě víte, tak u kouzel vysoké obtížnosti, jako je právě Impartus Infinitivum, je velmi typické, že přesné určení cíle je velmi komplikovanou a velmi pokročilou magickou praktikou. Každopádně se domnívám, že se mi kouzlo podařilo doladit na takovou úroveň, že budete schopni cestovat zpět do 29. září 1944. To pro vás tedy znamená, že začíná vyučování, takže dorazí Bradavický expres."

„29. září?" zopakovala Levandule s lehkým úsměvem. „Ulití, em... to datum smrdí lehkým ulíváním, že řediteli?"

„Do 30. června neopustíte školu, slečno Brownová," informoval ji Brumbál se náznakem pobavení v hlase.

„CO-pfffft!" Levandulin pištivý zděšený výkřik byl přerušen žvýkačkou, který jí v dokonalé parabole vystřelila z úst a o několik vteřin později vletěla přímo do škvíry v pootevřených dveří Komnaty nejvyšší potřeby.

„Páni!" Otočil se Ron a střídavě se díval do škvíry mezi dveřmi a na překvapenou tvář své přítelkyně. „Páni... Dobrá muška, Lav!"

„Díky!" řekla s nadšeným úsměvem a energicky si s ním plácla. Pak se k němu přitiskla, pohodila dlouhými blonďatými vlasy, a ještě energičtěji ho políbila.

Hermiona si nemohla pomoct, ale lehce zavrtěla hlavou a usmála se. Už dávno dospěla k závěru, že je to jejich způsob, jak se zbavit nervozity – chovat se jako by se vůbec nic zvláštního nedělo. Dál si jich ale nevšímala a pozvedla starý opotřebovaný batoh, který jí Brumbál dal před pěti dny. „Promiňte, pane řediteli, ale k čemu je tohle?"

V Brumbálových očích se objevila nečekaná jiskra, když svůj pohled přesunul z batohu na Hermionu. „Pokud se ta taška stane tím, čím doufám, že se stane.... Tak se to dozvíte tehdy, až dokončíte své poslání, slečno Grangerová." Zadíval se na ní svým pronikavým pohledem. „Předpokládám, že pro tento úkol máte velmi specifické poslání, že?"

„Ehm..." Prevít, další z jeho záhadných odpovědí. Hermiona si rychle vzpomněla na své dřívější rozhodnutí. „Ano, pane, věřím, že mám," odpověděla opatrně.

„Výtečně." Pokračoval dál a k Hermionině zlosti se k tématu již vůbec nevrátil. „Až se dostanete do roku 1944, musíte mě okamžitě kontaktovat," řekl rázně a ze svého roucha vytáhl extrémně velkou obálku: „a tohle mi předejte."

Podal Hermioně balíček. Její oči rychle přejely po jeho paži a překvapeně přistály na balíčku. Pomalu natáhla ruku a vzala si ho. Zvědavě zvedla oči k řediteli: „Mohu se zeptat, co to je, pane?"

Brumbál se lehce dotkl balíčku. „To je, má drah, to nejdůležitější, co musíte vzít s sebou. Balík obsahuje informace, které mému minulému já vysvětlí podmínky a okolnosti vašeho neočekávaného příjezdu. Říká, že vy všichni jste cestovatelé, kteří musí splnit svůj úkol, nesmí se ptát na otázky a také obsahuje vaše školní záznamy. Důrazně doporučuji tyto informace nesdělovat nikomu jinému, opakuji NIKOMU. Také jsem přiložil menší obálku, která je adresována řediteli Dippetovi, která nastiňuje podrobnosti vašeho přechodu z Kouzelnické akademie Slunce."