Have You Ever

9. Kapitola - Have You Ever Met a Dark Lord (2/2

Ahoj! To jsem zase já! Během těch několika málo vteřin si na mě stihla ustlat kočka, majitelé koček jistě vědí, jak se jakákoli činnost okamžitě stane lehce náročnější. :D Ale jak jsem slíbila, obě části 9. kapitoly jsou vaše! <3

--------------------

Hermiona se konečně rozhodla, i když možná velmi hloupě a ukvapeně. Rychle potlačila vlnu nevolnosti a vyskočila na nohy dříve, než si své rozhodnutí zase rozmyslí. „Ahoj!" zavolala na vzdalujícího se Temného pána ve snaze znít tak přátelsky, jak jen to šlo.

S jednou nohou již na schodišti vedoucím k jeho pokoji se Voldemort zastavil a okamžitě se otočil doleva, čelem k ní, jeho pronikavě šedé oči ji pečlivě zkoumaly. Hermiona si znovu musela připomenout důležitost dýchání. Pod jeho pohledem se cítila jako pod mikroskopem, ale jen napřímila záda, sebevědomě zvedla bradu a setkala se s jeho pohledem. Ne, takovou radost mu neudělá.

Hermiono, je rok 1944. Pořád je to obyčejný teenager – tedy aspoň z velké části – nemůžeš s ním zacházet jako s nepřítelem, aniž bys působila podezřele, dokud ti nedá k takovému chování důvod. A poté se můžeš stát jeho vlastním spolubydlícím z pekla. Ve všech jeho významech.

Tohle je tvá jediná šance, Voldy...

Hermiona však musela Temnému pánovi vzdát hold*. Protože i když se, po jejím pozdravu, v jeho očích na kratičký moment mihlo překvapení, zdálo se, že ho překvapilo spíše to, že to byla ona, kdo udělal ten první krok než to, že se najednou z ničeho nic zjevila – zpoza pohovky.

Takže není tak lehké ho překvapit. Ale to se ještě uvidí.

„Ahoj," zopakovala Hermiona. Aniž by se mu přestala dívat do očí, obešla gauč, prošla mezi konferenčním stolkem a divanem s postojem plným sebevědomí a vyrovnanosti, který mohl mýt jen ten, kdo primusskou společenskou místnost jako svou vlastní dlaň... což ona rozhodně znala. „Ty musíš být Primus."

Voldemortův obličej byl postrádal jakoukoli emoci, když sledoval, jak k němu přichází a zastavila se jen několik stop od něj. Vteřinu na to ji odpověděl svým nepříliš hlubokým hlasem s lehkým irským přízvukem: „Vzhledem k tomu, že heslo od primusské společenské místnosti znají jen Primusové a profesoři, tak je dost možné, že jsem, není to tak?"

Oou, takže jedovatý smysl pro humor. Cynismus je první z mnoha příznaků, které má Temná strana, drahý.

Hermiona ustoupila o krok dozadu a pohledem studovala jeho pohlednou tvář, která se zdála možná až příliš vyhublá. Kupodivu jí jeho bledá tvář připomínala tu Harryho při návratu do školy poté, co prožil dlouhé ubíjející léto s Dursleyovými. Snažila přijít na to, jestli by měla jeho poznámku brát jako výsměch nebo je to prostě jsem-Lord-Voldemort styl řeči, ale z jeho výrazu nedostala ani tu nejmenší nápovědu... ani z jeho postoje.

„Já jsem Hermiona," řekla nakonec a doufala, že v jejím hlase není znát hořkost, která se ji usadila v ústech. Dokonce se přinutila zformovat ústa do něčeho v co doufala, že vypadá jako přátelský úsměv. „Hermiona Nefertari," dodala, když ji neodpovídal, aby si představování tolik nekomplikovala, rozhodla se ‚Brumbálová' vynechat.

„Já vím," řekl Voldemort klidně, zatímco ji nedůvěřivě zkoumal. Jeho hlas byl překvapivě tichý, ale autoritativní – byl to ten hlas, díky kterému, se posluchači naklánějí, co nejblíže k řečníkovi, aby jim neuniklo ani jediné slovo. „Právě si přestoupila. Jsi zařazená v Havraspáru. Dippet a McDewitt na večeři oznamovali tvé jméno. Dvakrát. Jednou během rozřazování a podruhé, když oznamovali, že budeš zastávat pozici Primusky."