Souboj s láskou

Prolog

Ohayo, minna-san~
Po tom, co jsme s Noriko ukončily naši první povídku, Tábor, a včera dopsaly poslední část elfí povídky, Vám přinášíme prolog k další. Shezulka si upřímně myslí, že tahle bude z nich pravděpodobně nejlepší, protože jsme už přeci jen trochu zvyklé na styl psaní té druhé.
Snad se vám bude líbit tak jako nám^^

Mohlo být něco kolem sedmé hodiny večer, přesto byla venku tma, jako kdybyste oblohu hodili do pytle. Bylo pár dní po Silvestru, několikátý z prvních dnů dalšího roku, který byl pro sedmnáctiletého černovláska, Senbonzakuru Kageyoshi, jeden z osudných. 

Jeho rodiče se rozhodli, že ho pošlou do jiné školy, do Školy Bojových Umění, a tam ho nechají studovat do doby jeho dvacátých narozenin, nehledě na to, že na své původní střední škole byl ve třetím ročníku a tudíž by o rok později maturoval. 

Senbonzakurovi se jejich nápad vůbec nezamlouval, ale svým rodičům, zvláště nekompromisní matce, nemohl odporovat. S povzdechem právě stanul před onou tajuplnou školou, která sídlila k jeho překvapení v horách, a jediné, co ho utěšovalo, bylo, že do konce prvního pololetí má stále něco kolem poloviny měsíce, takže se nemusel učit. 

Sotva se rozloučil se svým otcem, jež ho sem dovezl, udělal pár kroků za zvuku odjíždějícího auta a málem se srazil s vysokým a štíhlým černovláskem, který ho již očekával. Jednalo se o samotného ředitele, Kuchiki Sojuna. 

,,Vítej u nás, Senbonzakuro Kageyoshi. Doufám, že se ti zde bude líbit," pozdravil studenta s úsměvem ve tváři, přičemž se s úctou mírně poklonil. Mladší jeho poklonu opětoval.

,,V to taky doufám," řekl Senbonzakura stroze, opravdu z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený. Musel ale udělat dobrý první dojem, takže se na konci mírně pousmál. 

Ředitel věděl o tom, že ho přeřadili v podstatě z donucení, proto ho ten tón i chování vůbec nepřekvapilo. Pouze mu pokynul, aby ho následoval, načež oba vstoupili do té skvostné budovy. Propletli se změtí uliček, až se Kageyoshimu motala hlava, než konečně dorazili do velké místnosti. Uvnitř byl jen jediný člověk, v rukou svíral katanu a prováděl s ní své každodenní cvičení. 

Příchozí ho se zájmem nějakou dobu pozorovali, než se k nim onen černovlásek konečně otočil. Jako kdyby teprve teď zjistil, že ho po dobu jeho cvičení někdo sleduje.

,,Tohle je tvůj třídní učitel, můj syn Kuchiki Byakuya," představil ho Sojun a nechal těm dvěma prostor, aby se mohli tak trochu seznámit. To ale bylo Senbonzakurovi jedno, jen trhl hlavou na stranu a s podmračenou tváří si prohlížel zdánlivě nudné stěny.

Reakce druhého černovláska byla podobná. Opravdu nestál o to, se seznámit s nějakým dalším pubertálním spratkem, kterému bylo studium na této škole naprosto ukradené a zajisté bude dělat jen problémy, které bude muset trpět jen on. Ostatně, tak to bylo vždycky s každým, koho jeho otec osobně přivedl. Byakuya mu to neměl za zlé, koneckonců, měl svého otce rád, ale už tak nebyl ze své práce moc nadšený. A teď mu ji bude stěžovat další fracek, který navíc bezstarostně narušuje jeho soukromí.

,,Vypadni," zavrčel po chvíli.

,,Rád bych, ale moje matinka mi tady zařídila studium, víš?" odsekl mu na to Kageyoshi, nebrajíc ohled na to, že by svému profesorovi vážně neměl tykat. Jeho slib, že si udělá dobrý první dojem, byl ten tam. 

Kuchiki starší je mezitím sledoval se smutnou tváří, nechápal, co zase udělal špatně. Nechtěl ale, aby se teď a tady pohádali, tak se rozhodl, že studenta zavede do jeho pokoje. ,,Tudy prosím."