Souboj s láskou

Část pátá

Další den

Příštího dne se Byakuya probudil velice brzy, ještě za tmy. Z nějakého důvodu byl nervózní a měl špatný pocit. Pokusil se vyhledat Tsukishimu, ale jediné, co objevil, byl jeho vzkaz. Rozhodl se tedy, že čas před začátkem vyučování zabije tréninkem. Zvedl se z postele, zamířil do koupelny, následně se převlékl a spěchal do tréninkového sálu.

Když byl v půli cesty, z chůze ho vyrušilo zazvonění jeho mobilu. S pozvednutým obočím ho zkontroloval a začetl se do příchozí zprávy. S každičkým slovem se z jeho tváře začala vytrácet barva, až byl nakonec bílý jako křída. Musel se zachytit stěny, aby se vůbec udržel na nohou a onu novinu rozdýchal. Poté, co tam několik minut stál jako socha, si uvědomil, že je tu ještě jedna osoba, jež by to měla vědět. Vydal se směrem ředitelna, na jejíž dveře po chvíli zaklepal.

,,Kurva... kdo nás to budí?" zamumlal si Senbonzakura a stáhnul ze sebe i Sojuna deku. Když mu padl pohled na místnost, která byla rozházená, neuklizená a po stole i po zemi se povalovaly lahve od alkoholu, usmál se. ,,Asi jsme to s tou mojí oslavou přehnali..."

To už seděl i jeho společník a mnul si rukama oči. ,,Někdo klepal? Skoč, prosím, otevřít... řekl bych, že mám kocovinu."

,,To jáá~ taky," zazíval Kageyoshi, když se zvedal s bolestmi hlavy z postele a pomalým krokem se sunul až ke dveřím. Stihnul si trochu urovnat své oblečení a rozpustit si vlasy z rozcuchaného culíku, aby příchozího hned po ránu nevyděsil.

Jakmile se dveře otevřely a Byakuyovi se naskytl pohled na Senbona, jeho nálada ještě mnohem klesla.

,,Je... tady ředitel?" zeptal se ho chladně, tak nějak... nepřítomně.

,,V posteli," trhl hlavou mladší, jehož dobrá nálada spadla zase na nulu. Proč ho prostě musí vídat všude a pořád, když o to momentálně zrovna nestojí? 

Potichu za příchozím zaklapl dveře a začal se věnovat úklidu, aneb sbírání prázdných flašek a odnosu špinavého nádobí. Zcela nenápadně přitom naslouchal.

,,Otou-sama... přišel jsem ti jen říct... že si musíš najít... nového... profesora filozofie..." zašeptal Byakuya. Pokoušel se, aby byl jeho hlas pevný, ale nebylo mu to k ničemu. Stejně se mu na konci věty zlomil.

Nového profesora filozofie? problesklo Senbonovi hlavou a v půli cesty upřel na ty dva pohled s pozvednutým obočím. Že by snad kvůli tomu, co se stalo včera, dal Tsukishima výpověď? No, ať už to bylo cokoliv, věděl, že tohle není vhodná chvíle, aby byl přítomen, proto odložil své věci a s úsměvem mířeným na ředitele se ocitnul na chodbě.

,,Jak to myslíš, Byaki?" zeptal se překvapený Sojun a upřel na svého syna pohled. Neuniklo mu, jak je Byakuya bledý a má netečný, nepřítomný pohled.

,,Já..." pokusil se mu to jeho syn vysvětlit, ale hlas ho zradil. Proto jen podal otci svůj telefon s načtenou zprávou a podél zdi se sesunul k zemi.

Kageyoshi neslyšel, o čem se ti dva baví. Rozhodl se je nechat o samotě. Popaměti došel až na záchod, kde se prohlédl v zrcadle. Vypada jako noční můra.

Dlouho už pořádně nespal, takže ho černé kruhy pod očima neměly překvapit, ale on na ně zíral jako na ducha. Černé vlasy se mu sice leskly, ale potřebovaly pořádně umít a hlavně učesat, neboť už od pohledu viděl malé zacuchané uzlíky. Oblečení měl pomuchlané, knoflíky na košili špatně zapnuté a jeden dokonce utržený. 

,,Měl bych si vyčistit zuby..." zamumlal, když ale po kapsách nenalezl své klíče, povzdechl si. Musel je zanechat u ředitele, a pokud nebudou tam, tak je asi v háji.