Souboj s láskou

Část šestá

Chtěla bych tuto kapitolku věnovat Arye, protože její komentáře mě vždycky strašně potěší. A komentuje pravidelně, stejně tak Teiko! :D Díky, ženy, alespoň někomu se to líbí...^^

Ani jeden z nich netušil, že v Byakuyově otci spočívá kus zlouna a že je v místnosti zamkl.

Senbonzakura se postavil, přičemž se pohledem staršímu vyhýbal. Do tváře se mu postupně vracela ona červeň, která mezitím vyprchala, protože byl uvnitř zmatený, nervózní a lezly na něj rozpaky. To, že se neztratil mezi žáky a zůstal tu s ním jako poslední, byl ten nejhorší možný scénář, jaký mohl nastat. Po tom incidentu v koupelně se mu chtěl vyhýbat.

To mu však nebylo umožněno. ,,Ehm... chceš ještě s něčím pomoct?" optal se Byakuya váhavě. Byl trochu nervózní, ale pořád to bylo lepší, než kdyby na sebe jen zírali a zarytě mlčeli.

,,Uhmm... ne, díky, to bude všechno... klidně si jdi," prohlásil mladší stroze, za což si v duchu vynadal. Vůbec to neznělo přirozeně. Natočil se k němu zády, aby na něj Byakuya nemohl vidět.

,,Tak dobře," pokrčil Byakuya rameny a přešel ke dveřím. Pak se však zarazil. ,,Jsou zamčené," oznámil, když zatáhl za kliku a nic se nestalo.

,,Cože?" pozvedl Kageyoshi jedno obočí a došel až k němu, aby se natáhl a na dveře zatlačil. Mimoděk se tak dotkl Kuchikiho ruky a ucukl, jako kdyby mu dal ránu elektrickým proudem. Až tehdy mu došlo, jak se k němu vůbec dostal blízko.

,,Já toho otou-sama zabiju.." zavrčel Byakya, když mu vše došlo. ,,Vsadím cokoliv na to, že nás tady zavřel on," dodal a otočil se. Neuvědomil si, že je Kageyoshi tak blízko něj a díky této otočce se otřel svým nosem o ten jeho.

Senbon se při tomto doteku nejprve zachvěl, pak ale strnul, když na své tváři ucítil jeho dech. Nemohl se pohnout, ačkoliv moc chtěl. Přímo toužil po tom utéct, ale nedokázal to. Vytřeštěnýma očima jen hleděl do těch Kuchikiho.

Ten se na něj díval podobně, téměř identicky. Musel však setrvat tak, jak byl, neboť kdyby se pohnul byť jen o maličký kousek, pravděpodovbně by Senbona políbil.

Nakonec mladší přeci jen ovládl své tělo, tedy alespoň natolik, aby mohl svou dlaň přiložit na jeho hrudník a o pár centimetrů ho odstrčit. Nakonec si úlevně vydechl, tváře celé červené. ,,To bylo o fous..."

,,Hmm... jo," souhlasil Kuchiki a odvrátil pohled, neboť si uvědomoval, že se začíná červenat. ,,Jak se odtud dostaneme?" zeptal se po chvíli, kdy se uklidnil.

,,A já to mám vědět? Vždyť jsem tady sotva měsíc!" A i tak jsem se už do tebe stihnul zamilovat, doplnil si v duchu, nad čímž zázně zavrtěl hlavou. Na tohle myslet neměl. Měl přemýšlet o tom, jak se odsud dostanou, aby byl co nejdříve pryč. Pryč a daleko od Byakuyi, který ho k sobě táhne a ani o tom neví.

,,Tyhle dveře neprorazíme a jiný východ tu není... tudíž budeme muset počkat, než nás někdo najde a vysvobodí," zamyslel se Kuchiki a na mladého senseie pohlédl.

Ten jen neúspěšně odvracel tvář, protože to prostě nevydržel a pokaždé se na staršího koutkem oka podíval. Nakonec se s povzdechem odsunul o kus dál a se zavřenýma očima a hlavou zakloněnou se opřel o stěnu.

,,Ehm... chceš sušenku?" zeptal se Byakuya po chvíli napjatého ticha, kdy ani jeden z nich nepromluvil. Ze zadní kapsy svých kalhot přitom vytáhl balíček čokoládových sušenek. ,,Možná ale budou trochu rozdrcené."

,,Ne, díky," odmítl Senbon tvrdým hlasem, že toho dokonce i litoval. Nechápal, co se to s ním sakra děje, věděl jen, že je z nějakého důvodu mrzutý.