Souboj s láskou

Část dvacátá

No, řeknu vám, teď je to šílenství. Samá písemka. Asi se teď s povídkami omezím, bohužel. Ale máme pro vás s Noriko překvápko! :3

Dalšího dne

Senbonzakura se probudil v malé, temné místnůstce, do níž pronikalo jen pár paprsků slunečního světla. Musel rázně zamrkat, protože ho celé tělo bolelo a vůbec na nic ze včerejšího dne si nevzpomínal. To se ale změnilo, když do místnosti nakráčela Rukia.

,,Ále, už jsi vzhůru? Pojď se mnou," rozkázala mu s kamennou maskou ve tváři a rukou naznačila, aby ji ihned následoval. Na patě se otočila a místnost opustila.

Černovlásek si protřel oči, doufajíc, že je to jen noční můra, pak se ale sám vyškrábal do stoje a vydal se za ní. Dovedla ho až do velkého růžového pokoje, spíše nějaké haly, která doslova přetékala oblečky a různými oděvy. Zalil ho pot.

,,Copak?" zadívala se na něj malá Kuchiki s rozjařeným úsměvem. Těšila se na to, co bude následovat. Bez jakéhokoliv zdržování přešla k jedné ze skříní, v níž se začala přehrabovat.

,,Co tady... dělám...?" zašeptal Senbon, což byla spíš otázka po něj samotného než pro Rukiu. Vůbec se mu tam nelíbilo, chtěl pryč, pryč za svým Byakuyou. Mohl být zraněný, když - pravděpodobně - bojoval s Tensou. Dost se o něj bál, respektive víc než o sebe samotného.

,,Unesla jsem tě... Od teď jsi moje hračka," usmála se na něj Kuchiki a hodila po něm kostým maidky. ,,Víš, nepochybuji, že se tě Byakuya pokusí zachránit a také se mu to podaří, ale momentálně má skrz naskrz probodnuté chodidlo, takže máme pár dní, než bude moct chodit."

,,A proč mi jako dáváš tohle?" zeptal se Kageyoshi, který sice navenek vypadal vyrovnaně, hrdlo se mu však svíralo strachem o svého milovaného. A vůbec, jak ona mohla vědět, co se mu stalo?

,,Tohle si oblečeš. Víš, ráda si hraji s panenkami. A když si vyhraju, dám je svým sloužícím, kteří si s nimi také rádi hrají... ovšem jinak, než já," vysvětlila mu dívka s jiskřičkami v očích. Věděla, že Senbimu se ta druhá část líbit nebude.

Mladík se zajíkl a zůstl s rozšířenýma očima hledět na kus oblečení, který mu zůstal v rukou. Nervózně jednu jeho část sevřel v pěst. ,,Nic takového si ne-neobleču."

,,Ale ano, oblečeš. Nebo tady snad chceš chodit nahý? To bys mé sluhy akorát pobízel k tomu, aby si začali hrát." S těmito slovy se Kuchiki přemístila k dalšímu šuplíku, odkud vytáhla bič. ,,A to já nechci, takže tě přinutím poslouchat, pokud budu muset."

,,A přinutíš mě jako jak?" odfrkl si, jenže to mu v uklidnění moc nepomohlo. Chtělo se mu zaječet a utéct, místo toho ale hypnotizoval pohledem černé šatičky, do nichž se měl nasoukat. Vždyť do toho by se snad ani nevešel!

,,Takhle," oznámila Kuchiki a bičem ho práskla přes záda, čímž mu na onom místě roztrhla tričko a na kůži zanechala ranku.

Senbonzakura úlekem i náhlou bolestí vykřikl a svezl se na kolena, doslova ho ochromil šok. Co to proboha udělala? Proč mu ublížila, aniž by se k němu přiblížila? Proč ho nutí do něčeho takového, jako oblékat se do dívčích šatů?

,,Budeš teď poslouchat, nebo mám pokračovat?" zeptala se dívka své oběti, ale na odpověď nečekala. Znovu ho udeřila.

Černovlásek jen zasyčel, polykajíc slzy bolesti. Nakonec skoro nepatrně kývl, jako že souhlasí.

,,Dobře..," usmála se Rukia, posadila se na židli a hypnotizovala ho pohledem. Rukou ho pobídla, ať začne.

,,Máš tady... nějakou kabinku?" ohládl se, hledajíc právě dveře do takovéto místnůstky. Schválně k ní byl otočen zády, protože nechtěl, aby mu viděla do tváře. No, spíš se na ni nechtěl dívat on sám.