Souboj s láskou

Část osmá

Jakmile oba černovlásci tvrdě usnuli, začaly se do jejich myslí dobývat sny. Tentokrát jim za oběť padl Byakuya, který doposud ze všeho vycházel s čistým štítem.

Mladý, anglický středověký šlechtic se procházel zapadlými uličkami svého teritoria, které osvicovalo jen slabé měsíční světlo. Ačkoliv se mohlo zdát, že je jeho počítání neuvážené a zbrklé, zvláště vzhledem k neobjasněným vraždám, jež byly poslední dobou páchány, bylo vlastně naprosto normální. A to pouze z jednoho jediného důvodu. Tím důvodem bylo, že oním tajemným vrahem a trýznitelem svých obětí byl on. 

Noční bestie, vzhlížející ke kultu krve, Kuchiki Byakuya, netvor s podivnými choutky. A právě nyní, když jen měsíc osvicoval jeho cestu, hledal novou oběť, na níž by ukojil svou touhu a potřebu.

Zapadlými uličkami bloumal již dlouho, jeho hledání nemělo konce. Už se chystal vše vzdát, když v tom se objevilo jeho světlo na konci tunelu. Přišlo náhle, jako rána z čistého nebe.

Ono andělské stvoření, po němž tak dlouho prahl, mělo podobu obyčejného mladíka prostého původu s černými vlasy, který však v Byakuyově očích vypadal jako anděl. 

,,Jak se jmenuješ?" zeptalal se zprvu opatrně, aby svou oběť nevyděsil.

,,Senbonzakura..." odpověděl mladík plaše, jakoby snad tušil, že se k něčemu schyluje.

,,Tak, Senbonzakuro... Jak by se ti líbilo, být mým padlým andělem?" zeptal se Kuchiki nevinně a černovláska pohladil po tváři. Již nyní z něj cítil onen pocit, který tak miloval - strach. Aniž by čekal na mladíkovu odpověď, chytl ho pod krkem a prudce přitlačil ke zdi. Dravě se přisál na jeho rty, zatímco z pod svého pláště vytasil dlouhou a ostrou dýku, jíž přejel po Senbonzakurově krku. Tam, kde se čepel dotkla onoho bělostného hrdla, se okamžitě začaly tvořit kapičky rudé krve. Už jen pohled na ně Byakuyu vzrušoval.

Proto neváhal a okamžitě se jal onu tekutinu slízávat, zatímco volnou rukou začal mladšímu, jenž byl skoprnělý strachem a nemohl se ani pohnout, rozepínat košili a následně i kalhoty. 

Svými rty stále kopíroval linii jeho krku, až nakonec vyčerpal rozsah způsobené rány. Proto znovu použil onen vražedný nástroj, tentokrát způsobil dlouhý a hluboký šrám na mladšího hrudi. Na něj se okamžitě přisál, jako by byl nějaká pijavice. Díky pro něj sladké chuti této krve a mladíkově zděšení a bezmoci jeho vzrušení narůstalo, až nakonec přerostlo přes hranici jeho sebekontroly a on Senbonzakuru shodil na chladnou zem. Stáhl z něj kalhoty, takže nyní mladíka před ním nehalilo nic. Prudce jej přetočil na záda, až mladší bolestně zakňučel. Poté konečně osvobodil své vzrušené mužství z mučivého sevření kalhot a Senbonzakurovo tělo si tvrdě a bez slitování přivlastnil...

Právě v tu chvíli se Byakuya s výkřikem plným děsu probudil a okamžitě se od mladšího vedle sebe odsunul tak, aby byl co nejdál. Tváře měl rudé, na čele se mu vytvořily drobné kapičky potu.

,,Co se děje, straší tě tvá yaoistická duše?" ozvalo se jízlivě z místa vedle něj, kde se s protažením zvedl Senbon a upnul své kouzelné studánky na jeho rudé tváře. Náhle mu směv povadl. ,,Stalo se něco?"

,,Ehhhh... n-ne," vykoktal Kuchiki a potřásl hlavou, snažíc se onu jasnou červeň vyhnat z tváří. Nic mu to nepřineslo, abnormálně se červenal dál.

,,Hmmm... nejsi nemocný?" zadíval se na něj mladší s povytaženým obočím, snažíc se imitovat jeho hlas. Nějak podobně se totiž ptal Byakuya jeho, když odešel z hodiny a pak se potkali v koupelně. Vyloženě si to užíval, přičemž se k němu s nedůvěřivým výrazem ve tváři přiblížil, až se mu dostal do osobního prostoru.