Souboj s láskou

Část jedenáctá

Další den

Dalšího rána Senbonzakuru vzbudil telefon, jenž nepřestával zvonit ani po několika minutách. Černovlásek ho se zabručením zvedl, aniž by zjišťoval jméno volajícího. Přivítal ho Sojunův veselý hlas.

,,Senbiiii! Byaki je v pořádku a za pár týdnů se dokonale uzdraví!" jásal ředitel. Ale pak dodal další věc. ,,Ještě se ale neprobral..."

,,Ohayo~ Sojune," zamumlal mladší rozespale, načež zívl a vstřebával informace. Jen, co se jeho mozek úplně probral, usmál se. ,,Neboj, brzy se probudí... jdi k němu hlídkovat, ty stíhačko."

,,Nemůžu," zaplakal ředitel do telefonu. ,,Ochranka mě vykázala z nemocničního areálu. Prý jsem moc hlučný."

Tomu se Senbi rozesmál, protože popravdě něco podobného očekával. Kuchiki je holt až moc starostlivý tatínek.

,,To není vtipné," fňukl Sojun. ,,Ani bych se neměl jak dostat domů. Dorazíš sem?" zeptal se s nadějí. ,,Byaki by se možná probudil, kdybys tu byl."

,,To na mě až tak spoléháš a myslíš si, že na něj funguju až tak?" podivil se Senbon, protože ho jeho slova upřímně překvapila. Pak se ale odmlčel, protože pro něj přijet nemohl, přestože by rád. ,,Víš... já nemám řidičák."

,,Tak jeď autobusem!" napadlo Sojuna a tak Kageyoshimu s radostí sdělil svůj nápad. ,,Ta ochranka mi totiž vyhrožuje, že pokud se o kilometr nevzdálím, zavolají na mě policii."

,,Já ti nevím, to tak nějak není můj problém...," zahuhlal Senbonzakura naooko lhostejným tónem, pak se ale zarazil a pokračoval již vážně: ,,A kdybych tady nezůstal, co by se asi dělo? Musím zařídit hodiny, přebrat ve svém volnu ty Byakuyovy a ještě do toho ty tvoje, ty stíhat nebudu... ach bože, bože..."

,,Ale oni mě zavřou do vězení," zakňučel Sojun. ,,Už to mám! Dám všem ředitelské volno!"

Ty jsi vážně nedbalej ředitel, pomyslel si v duchu Kageyoshi, protože to přesně vystihovalo onoho černovláska. Ale přesto všechno se rozhodl, že se mu podvolí, proto se mírně pousám, i když to Sojun nemohl vidět. ,,No fajn, dostals mě.."

,,Jupí! Jsem zachráněn, děkuju ti dobrá vílo!" zaradoval se ředitel a poté druhému nadiktoval adresu nemocnice, potěšen tím, že Kageyoshi přece jen přijede. Na své vyjednávací schopnosti byl velice pyšný, mohl by se dát k diplomatům.

Mladší na to jen něco zamumlal, jako že rozhodně není víla, ale zhruba za další hodinu už se objevil na oné adrese. Stanul před velkou bílou budovou, u níž na něj netrpělivě čekal a na místě podupoval Kuchiki starší. Se zamáváním k němu doplul.

,,Á, ahoj Senbi!" zdravil ho hned ředitel. Poté ho popadl za paži a táhnul ho k Byakuyově pokoji. Když před ním stanuli, překvapil je křik Kuchiki mladšího, který se mezitím probudil a už k němu nasáčkovali párek policistů, kteří se ho pocelou dobu ptali na to samé, stále dokola.

,,Vy paka jedna nanicovatá. Vypadněte už konečně, nebo přísahám, že se z té postele zvednu a vyhodím vás z okna!"

,,Neječ, není to pro tebe dobrý," odfrkl si Senbon, přičemž se opřel o futra dveří. Upřely se na něj překvapené pohledy všech přítomných, kromě jediného Sojuna. 

Senbonzakura byl tak strašně rád, že vidí, že je při vědomí. Nejradši by k němu přiběhl, přivinul si ho do náruče, vyplakal se mu na rameno a řekl, jak moc se o něj bál a jak strašně ho mrzí, že nezabránil tomu, co se stalo, ale nic z toho prostě nemohl. Už vůbec ne teď, v přítomnosti jiných lidí. To byla jejich soukromá záležitost, takže si ve tváři udržoval chladnou odtažitou masku.