Little Styles

36. Little us

Z nějakého pitomého wattpadského důvodu se mi vaše komenty objevují v upozornění, ale nenačítají se mi😡takže jsem musela se rozhodnout o příštím příběhu sama a pochválit se taky sama(joking)😂😂😂 na vaše komenty odpovím hned jak se mi zobrazí a omluvte tenhle díl protože jsem ho psala v deset večer a usínala u toho takže tak😄

Miluju vás a děkuju za podporu!

A děkuju za 100k reads a #4 v ff!! o tom jsem vždy snila😭 zbožňuju vás

Z úst se mi vydral hlasitý sten, když mi do uší vbilo nepříjemné zvonění. S tichým mručením jsem zvedla hlavu z polštáře a zmateně se rozhlédla okolo. Neměla jsem tušení kde to sakra jsem a už jsem chtěla začít panikařit, dokud jsem pomalu nezačínala rozpoznávat znamé krémové tapety. Co dělám v obýváku? Normálně bych se sama sobě zasmála nad tím jak směšná jsem, že nerozeznám svůj vlastní dům, ale teď jsem na to neměla náladu. Znovu jsem pevně zavřela oči a následně je otevřela s cílem se trochu probrat. Prsty jsem si promnula víčka, ale i přesto jsem měla co dělat abych je dokázala udržet otevřené. Vsadila bych se, že jsem je měla dost oteklé. Beztak jsem byla celá opuchlá jak rosnička. Neochotně jsem ze sebe shodila přikrývku a došourala se ke dveřím.

Ne moc nadšeně jsem chytila kliku a otočila ji. A to co mě čekalo na druhé straně dveří mě vyděsilo. S vyjeknutím jsem odskočila jelikož jsem se lekla toho, co jsem viděla. K mému překvapení se mi vyskytl pohled na udýchaného Ryana, držející v ruce sametovou krabičku, kterou jsem již viděla. Pozvedla jsem nevěřícně obočí a měřila si ho pohledem. Měl na sobě stále kostkované pyžamo a bačkory. Jeho obličej na mě doslova křičel, že je čerstvě po ranním probuzení a jeho vlasy zřejmě říkaly to samé, když byly rozcuchané a trčely mu na opačný směr než by lidské vlasy měly. Pro představu, řeknu jen tohle: vypadá jako Eistein. Koutky se mi lehce zvedly při pohledu na jeho tvář, na které byl viditelný obtisk látky určitě pocházející z jeho povlečení.

"Ryane? Co tu-" nedokončila jsem protože mi okamžitě skočil do řeči.

"Právě jsem se podíval na tvou zprávu, je to pravda? Chci to slyšlet na vlastní uši." vyhrkl, na něho, neobvykle chraplavým hlasem.

Hlavou mi matně probleskla vzpomínka na včerejší noc. Celá ta věc s Perrie a s mým rozhodnutím se mi jasně vybavila, ale co je nejdůležitější, spatřila jsem před sebou Harryho. Ty lítostivé slova, která nevyslovil on, ale jeho oči. Četla jsem v nich bolestivé věty, kterými mi nechtěl ublížit. Nemohla jsem ani vyjádřit jakou bolest jsem v tu chvíli cítila, když jsem se na něho dívala. A naneštěstí ta muka jsou teď ještě horší i přestože si ho vybavuji jen uvnitř své hlavy. To jak jeho tvář poklesla, když jsem mu to řekla. Jeho oslnivý úsměv, který mě vždy dokázal okouzlit nehledě na to v jaké situaci jsme byli, se okamžitě vypařil jakmile jsem mu sdělila své myšlenky. Cítila jsem se tak strašně provinile. Ten obraz se mi jakoby vryl do paměti. Jeho oči se mi omlouvaly stejně tak i jeho rty. Avšak to co mi jeho rty doopravdy řekly, ale jeho oči bohužel nepotvrdily bylo, že budeme kamarádi.

Váha, která opustila mé ramena v momentě, kdy jsem usnula v Harryho náručí se znovu vrátila na své původní místo, když jsem hlesla: "Ano. Ano, beru si tě."

Usmál se a přitáhl jsi mě do tuhého objetí, které mi ale přišlo jaksi cizí a vzdálené. Dokonce jsem ani nezvládla přinutit samu sebe, abych mu to objetí opětovala. Prostě jsem tam stála se svěšenými rukami a čekala na to až se do mě navrátí to nadšení, které jsem prožívala před skoro dvěma lety, když mě Ryan tehdy požádal o ruku, ale nedočkala jsem se toho. Po dlouhých minutách se konečně odtáhl s nespokojeným výrazem na tváři.