"Ano?" se smíchem jsem promluvila do telefonu, zatímco moje oči pořád utíkaly k holkám v obýváku.
Darcy nám s Anne zrovna vyprávěla svoji verzi Karkulky na dobrou noc a u toho předváděla svoje 'úžasné' herecké výkony.
"Oh, CaroLyn. To jsem já, dr. Reynoldsová."
"Dobrý večer doktorko, děje se něco?" zamračila jsem se. Je dost pozdě, na to aby volala, ihned mě napadla myšlenka, že se stalo něco špatného.
"Ne ne, nic se neděje. Já jen, že když jste minule byla na vyšetření, tak jsem nebyla přítomná. Tak volám, abych se ujistila, že vše je v pořádku? Miminka vás nezlobí?"
"To je od vás velmi milé," zasmála jsem se "sice bych neřekla, že Darcy je ještě miminko, ale jinak se cítím fajn, až na ty změny nálad to zvládám celkem dobře."
"Oh, já jsem nemyslela Darcy. Mluvila jsem o dvojčátkách,"
"Co prosím?" zaskočilo mi.
"V záznamech mám od sestřičky zapsáno, že čekáte dvojčata a že nechcete znát pohlaví. Je to správně?" otázale se.
"No ano, ale o dvojčatech se mi nezmínila." pokroutila jsem hlavou i přestože mě nemůže vidět.
"Tak to asi došlo k nedorozumění nebo jste se přeslechla, každopádně vám gratuluji." slyšela jsem v jejím tónu mírný úsměv.
"K čemu? Vždyť budu vypadat jak obrovská koule masa." vyhrkla jsem zděšeně.
Zasmála se. "Ale prosím vás. Tak mějte se hezky a odpočívejte. Za dva týdny u mě v ordinaci." rozloučila se a aniž by mi dala šanci něco říct, položila hovor.
Zůstala jsem tam stát a zírat před sebe. No to snad nemyslí vážně. Jak je vůbec možné zapomenout někomu říct o tom, že v sobě nosí dvě děti? Vždyť je to životně důležitá informace! Co když někdo si například připravoval jen jednu kolébku a nebo, uhm já nevím.. možná není připravený ty s ničím nesrovnatelné muka prožívat dvakrát?!
"Kdo to byl?" zakřičela na mě Anne z pohovky. "Nikdo důležitý," opáčila jsem a rychle jsem odběhla do pokoje. Vytáhla jsem šuplík s hromadou neadresovaných dopisů, které jsem psala Harrymu a horlivě jsem mezi nimi hledala čenobílou fotku našeho dítěte. Když jsem ji našla tak jsem ji dobrou chvíli zkoumala než mi došlo, že říkala pravdu, čekám dvojčata.
A já nemám tušení, jestli jsem nadšená nebo zklamaná.
***
Z pohledu Harryho:
Vím, že kluci říkali pravdu jen.. přeju si aby to neříkali tak hnusným způsobem. Proč se na to nepodívají z mého úhlu? Vždyť já prakticky na výběr nemám. Naši fanoušci jsou pro nás vším a já je nemohu jen tak zradit. Tohle turné stejně už končí za dvanáct dnů. Po tom se vrátím a mám celé dva týdny na to se jim věnovat než odjedu na světové turné. Tak nechápu proč se do mě tak obuli? Já vím, že tímhle CaroLyn a Darcy ubližuju.. jakoby mě to neranilo. Neuplyne minuta kdy na ně nemyslím. Miluju je. A chtěl bych aby to ony viděly. Jenže to není asi možné. Car vždycky zpochybňovala mou lásku k ní. I přesto kolikrát jsem ji řekl, jak ji miluju, jak mi na ni záleží, vždycky našla způsob jak mé slova zpochybnit. Tisíckrát ji řeknu co k ní cítím, ale jenom obyčejný čin to vše vymaže. No, tohle mě aspoň naučilo vážit si něčí důvěry. Nikdy jsem si neuvědomoval, že je lidská důvěra tak křehká, ale zároveň cenná.
To co mi kluci téměř vykřičeli do obličeje byla pravda, dokážu jen ubližovat. Nic jiného. Jsem jedna velká chodící katastrofa. Skutečně ji tak chybím? Cítí taky tu bodavou bolest pokaždé, když uvidí nějaký pár pocházet se ruku v ruce na ulici? Pomyslí někdy na to, že jsme to mohli být my?
V hlavě mi utkly tak milion různých myšlenek, které dohromady nedávaly žádný smysl. Bylo to jakoby můj mozek pracoval rychleji než tělo a naopak. Aniž by jsem vnímal co dělám, v ruce jsem už držel mobil a vytáčel její číslo..
Z pohledu Harryho a CaroLyn:
Pokoušela jsem se ignorovat můj neustále vyzvánějící mobil, který i po minutách nepřestal. Nechápala jsem jak někdo může být tak trpělivý. Přijala jsem hovor a snažila se zaostřit na obrazovku, ale jakmile jsem se o to pokusila, oslepilo mě to světlo a já jsem ze sebe vydala bolestný zvuk.
Z druhé strany linky se ozvalo otrávené zamručení. Zvedla to. Tohle jsem nečekal, upřímně, já nečekal, že ještě se mnou někdy v životě promluví. "Uhm, Car?" nervózně jsem se poškrábal na zátylku. Na chvíli se rozhostilo ticho pak jsem ale uslyšel překvapené vydechnutí. "Harry?" zněla téměř šokovaně. "Jo, um, to jsem já." rozpačitě jsem se zasmál "No, co je u vás nového?" v duchu jsem si za tohle zanadával. Co je nového? To jako vážně? Gratuluji Harry, už víc trapnější téma sis vymyslet nedokázal.
Nevědomky jsem přivřela víčka a zaposlouchala jsem se do toho líbezného hlasu. Jeho hlas je pro mě jako rajská hudba, bez ohledu na to, jak moc jsem na něho naštvaná, nedokážu mu odolat. "Fajn, asi." vysoukala jsem ze sebe. Normálně jsem měla chuť skočit pod auto z toho jak moc mu to lehké dělám. Nemůžu mu jen tak ukazovat jakou mám pro něho slabost ne? On by toho ihned využil, jako naposledy.
"Nějáké novinky?" pokusil jsem se prolomit ledy, nebo jak se tomu říká. "No," zdálo se, že dost váhá než se zmohla na kratičkou větu. "Zjistila jsem, že čekám dvojčata." zašeptala. Něco zvláštního se uvnitř mě pohlo a já měl stotisíc pocitů najednou. Zaplavilo mě něco co už jem dlouho nepocítil - štěstí. Mé rty se samy od sebe zkroutily do chabého, ale za to nezaplatitelného úsměvu. "No, skvělé. Teď budeš ještě dvakrát větší." škádlil jsem ji. "Hej!" vyjekla se smíchem a já bych se klidně vsadil, že kdyby v tu chvíli byla vedle mě, tak by mě určitě praštila do ramene.
Je neuvěřitelné jaký máme mezi sebou vztah. I přesto, že jsem na něho nadávala a tvrdila jak moc ho nesnáším, stejně vždycky skončím s ním, smějící se nad jeho marnými pokusy o vtip. Ačkoli mi ublížil a způsobil mi neskutečnou bolest a utrpení, ale za ty minuty štěstí to stálo. Stálo to za vypustit ty slzy, pokud jsem byla štastná. A tohle pro vás asi bude znít směšně, ale nelituji toho a klidně bych ty chyby zopakovala znovu jenom proto, abych mu mohla dát poslední polibek.
Dlouho se neozývala, zřejmě zabraná do svých myšlenek, jak ji znám. "Zníš celkem vyčerpaně," zkonstantoval jsem, můj hlas hrubší než obvykle. "To bude tím, že jsem zrovna spala." zasmála se což mi vehnalo úsměv na rty.
"Aha, kolik u vás je?" zeptal se jeho typickým, chraplavým hlasem. Pousmála jsem se nad tím jaké absurdní otázky mi dává. "Uhm," odtáhla jsem mobil od ucha, abych se mohla mrknout na čas. "Tři ráno. Přesně." hlesla jsem. Nemohla jsem si odpustit zývnutí, které se mi dralo z úst. "Seš unavená?" zamrmlala jsem něco ve smyslu jo. Víčka mi ztěžkla, vážila snad tunu. Oči se mi postupně klížila a já pomalu ztrácela vědomí o světu.
"Car?" otázal se těsně před tím, než jsem usnula, takže mi v podstatě zabránil vkročit do toho nádherného světa kouzel a snů, kde jsem mohla být s ním kdy jsem chtěla. Byl jsem jenom jeho a on můj.
"Hm?"
"Neříkej mi, prosím dobrou noc,"
Znáte ten pocit, když se vám bez pozvání do diáře naserou tři písemky?:D:D:D tak teď víte jak se cítím, naprosto nestíhám a tak je část kratší, původně jsem nechtěla přidat vůbec, pak jsem si ale řekla, že jsem vám to slíbila a tak jsem si utrhla 2 hodiny ze svého spánku abych vám napsala tuhle slátaninu:D:D:D doufám, že chápete, že teď toho mám moc tak jsou díly kratší a blbější :D:D ale jinak všem děkuju za podporu:**
ČTEŠ
Little Styles
Fanfikce"I přesto kolikrát mi ublížil, jsem mu vždycky podlehla. A to nejhorší na tom je, že jsem se do něho pokaždé zamilovávala ještě víc... Všechny hádky, lži, podvody.. vždycky jsme si našli cestu k sobě, ale tentokrát vím, že se nevrátí." zašeptala jse...
