Little Styles

33. Flight

Když jsem se ráno probudila, nevěděla jsem co si myslet. Všechno bylo tak matoucí. Harryho činy byly tak paradoxní, sám sobě si protiřečil a já si přála tomu všemu rozumět. Bohužel, pokaždé když jsem se o to pokusila, zamotala jsem se do toho ještě víc. Jednu věc jsem ale z těch jeho neviditelných a nesrozumitelných signálů rozluštila. Nenávratně ho miluju. A nezáleží na tom jak moc mi ublížil, jsem mu vždy ochotná prominout. Kdyby se teď vrátil, myslím, že první věc, kterou bych udělala je, že bych se mu hodila kolem krku. Nehledě na to jak moc jsem naštvaná.

Toho rána jsem byla neskutečně šťastná, ale zároveň zmatená, že mi zavolal, avšak následující dny jsem si přála, aby se to nikdy nestalo.

První tři dny mi pravidelně volal kolem noci jen, aby jsme si mohli popovídat. Říkal takové ty sladké a neoriginální kecy, které používá každý pubertální kluk k získání nějaké dívky, i přesto mi to ale přišlo rozkošné.

Čtvrtý den byl zvláštní. Zavolal mi o půl noci a doslova mi nekontrolovatelně brečel do telefonu vylévajíc si srdce kvůli tomu, že postrádá Darcy.

Pátý a šestý den se neozval. Dokonce ignoroval moje zprávy a hovory. Jako vždy mě nechal zmatenou a zoufalou čekajíc až se uráčí dát vědět, že je vůbec naživu.

Osmý den se zdál být příliš nádherný na to, aby ho něco zničilo.. nebo aspoň do té doby než sám pán ignorantský buran nakráčel do televize s nějákou top modelkou. Vážně jsem si myslela, že mu aspoň trošku chybím? Bože, když jde o něho jsem tak naivní.

Devátý a desátý den se zdál být stejný jako každý jiný od té chvíle co odešel. Cítila jsem se jako troska, ještě k tomu dost podrážděná. Anne a Gem se mi snažily pomoc zvládat nevolnosti, ale upřímně jsem si vyzvracela snad duši.

Dneska je jedenáctý den. Zítra se ti idioti vracejí ze svého turné a já si už připravila celý plán jak se jim vyhýbat. Budu celý den zavřená v kanceláři a ujistím se, že sekretářka ke mně nikoho nepustí. Původním plánem bylo se vůbec ani neukazovat v práci, no, ale Simon měl zase kecy o tom jak bude důležité, abych tam byla a o tom jak se nezodpovědně k tomu stavím.. což není pravda. Teda, aspoň si myslím, že to není pravda.

Už snad hodinu jsem seděla na jednom místě a zírala na prázdný papír, nakonec jsem stratila nervy a prostě ten kus papíru zmuchlala do kuličky a hodila do šuplíku s hromadou nesmyslných dopisů.

"Gem?" můj hlas se jako nějaká ozvěna nesla domem.

"No?!" zařvala zpět. Musela jsem se pousmát, křičíme na sebe jako nějaká zvěř.

"Chcete pomoc s balením?" zeptala jsem se, když jsem došla do jejich do pokoje. Místnost byla celá vzhůru nohama a snad na každém metru se válel nějáký kus oblečení. Obě dvě právě stály naproti sobě a jediné co je od sebe oddělovalo byla ta taška. Vlastně ty tašky. Hromada tašek. "Ani ne," pokrčila rameny. Řekla bych, že zrovna byly s Anne uprostřed jisté debaty, protože obě se na sebe mírně mračily, jejich obočí skrčené soustředěností.

"Co se děje?" otázala jsem se trošku překvapeně, ty dvě se totiž moc často nehádají.

"Prý si nemůžu vzít tenhle svetr," Gemma rozhořčeně rozhodila rukami. Zasmála jsem se. Že se jim chce řešit takovou blbost. "Stejně se tu za týden znovu vrátíme." řekla na svou obranu Anne.

"Nech ji, však ona pochopí jakou chybu udělala až bude tohle všechno za týden opětovně balit." mávla jsem rukou a nědělala z toho žádné drama. Gem si uraženě odfrkla a dál se věnovala balení. Bože, ta holka i zabalila téměř celou svou skříň. Anne si z toho už hlavu nedělala a šla něco kutit do kuchyně.