Little Styles

30. Get the girl

Ugh, nesnáším psaní na mobilu-.-

Jak se mám?! To jako vážně? Jak asi?! Ty jsi fakt velký kus debila!

"Um, fajn." hlesla jsem tiše.

Uvnitř jsem mu ale křičela zuřivostí do tváře. Řvala jsem na něho, mlátila ho do obličeje, ale v realitě jsem se jen zmohla na pokřivený úsměv. Snažila jsem se tvářit, že všechno je v pořádku a já jsem šťastná, jenže pravdou bylo, že jsem sotva zadržovala slzy. Do prsou se mi vracela povědomá bolest, kterou jsem už nějákou tu dobu zvládala ignorovat. Pohled na něho mě ničil. Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Netušila jsem, že to bude bolet tak moc. Měla jsem pocit, jakoby mi do hrudě někdo nemilosrdně vrazil ruku stlačujíc mi srdce do malé kuličky.

"Maminko proč pláčeš?" zeptala se mě Darcy. V jejím hlase byl značně slyšet strach a smutek.

Ani jsem si neuvědomila, že mi po tváři stékají horké slzy, které mě pálily na kůži. Rychle jsem ze sebe sundala malou a utekla pryč od obrazovky. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšiml. Vůbec jsem netoužila po tom, aby mě někdo viděl takhle zlomenou. Chtěla jsem odejít do svého pokoje, ale nohy mi jakoby vypověděli službu. Nedokázala jsem se zvednout, pouze jsem zůstala sedět v rohu na studené zemi schoulená do klubíčka. Marně jsem stírala kapičky slz, které ale brzy nahradily nové a říkala si, že všechno bude v pohodě. Jenže sama jsem věděla, že tohle se už nikdy nespraví, i přesto jsem se pokoušela si nalhávat.
Párkrát jsem se přerývavě nadechla, ale nepodařilo se mi to. Ta bolest mi témeř blokovala plíce, nedokázala jsem vnímat nic jiného kromě té bolesti. Ostatní šlo stranou, jediné na co jsem se soustředila bylo to štiplavé pálení v mých ňadrech. Vzlyky opouštěly mé rty, když jsem se snažila nadechnout se. Lapala jsem po vzduchu šíleným způsobem, ale žádný se mi nedostával. Začala jsem se dusit v důsledku nedostatečného množství kyslíku.

Když Gemma zaregistrovala mé přidušené kašlání, okamžitě ke mně přiběhla a bouchala mě po zádech.

"Proboha Car! Nadechni se!" panikařila "Mami! Mami," zavolala Anne, která přispěchala ihned jak mě spatřila.

Nechtěla jsem, aby tu byly. Připadala jsem si pak strašně slabá a citlivá. Chtěla jsem se s tímhle vypořádat sama stejně jako před týdny. Chtěla jsem se uzavřít v pokoji a brečet dokuď mi nedojdou slzy místo toho, aby mě někdo utěšoval a pokoušel se mi pomoct. Jenže to oni zřejmě nechápaly.

"Nadechni se zlatíčko," zhluboka se nadechovala a vydechovala, aby mi názorně ukázala jak se to dělá.

Jako dítěti.

Ale i tak jsem upřela své oči na ní a soustředila se jen a jen na ni. Kopírovala jsem její pohyby a postupně jsem pocítila, že se mi plíce zase daly do normálu a více méně fungovaly, jen moje nádechy ještě nebyly dost klidné, doslova jsem prahla po vzduchu a nemohla se ho nabažit vzhledem k tomu jak jsem se před chvíli dusila.

"Oh bože zlatíčko, já chápu že jsi teď těhotná a všechno vnímáš silněji, ale takové starosti nám už nedělej." přitáhla si mě do objetí, které jsem ji nenuceně opětovala.

Ta palčivá bolest ustupovala a já pochopila, že to byly pravděpodobně moje hormony, které všechno nafoukly do obrovských rozměrů, protože když Harry odešel tak mě to nebolelo tak hodně jako dnes.

Odešel. On odešel.

Moje vlastní myšlenky zdůraznily ten fakt, že nás opustil. Znovu. Ale tentokrát to bylo jiné. To už totiž věděl o Darcy a o tom, že čekám jeho dítě. I přesto však odešel bez jediného slova.
Nemohla jsem zabránit hlasitému vzlyku opouštějící mé rty.