Němý ochránce

Kapitola druhá- Jako gejša

Seděla jsem u jídelního stolu a odepsala jsem textovou zprávu nejstaršímu z nás sourozenců Rambových bratrovi Romanovi. Stejně jako já bojoval proti předsudkům, že Romové kradou, že cikáni nevrací peníze, nepracují a podobně. Bohužel, valná většina nás se tak chová, ale naše matka nás vychovala a mne s dvojčetem stále vychovává ve slušnosti, skromnosti a úctě k ostatním. Na rozdíl od táty má bakalářský titul a pracuje jako sekretářka jednomu právníkovi. Je to obstojně placená práce a proto jsme nikdy ničeho nestrádali, i když se naši rozvedli. Táta sice má maturitu, ale pro jeho problémové chování byl rád za pozici dělníka ve firmě na ponožky.
Esme, kde jsi? Žanda se o tebe strachuje!, napsal mi starší bráška.
Romi, jsem v pořádku. Napiš Žanetce, že spím u kamarádky. Věci do školy ať mi předá na zastávce. Pojedeme spolu do školy, jako kdybych spala na ubytovně., odpověděla jsem mu. Tou kamarádkou jsem zajisté myslela Vítka. Když už jsem se dostala do téhle situace, tak jí využiji. Alespoň se po dlouhé době dobře prospím.
Ok, napíšu. Táta se zase opil, že? Nemohla jsem mu odepsat, že jsem chtěla spáchat sebevraždu, však to nevyšlo a teď tady čekám na večeři od svého zachránce.
Opil se pod obraz, Žandě jsem řekla, že jsem šla projít. Přitom jsem potkala Leničku a ta mi nabídla, abych u ní přespala a nemačkala se na tom gauči z dob Husáka. Pravdu, že jsem zalhala o mém pokusu zabít se jsem mu ke lži, že v uvozovkách spím u mé nejlepší kamarádky se Žanetka dozvěděla až od bráchy. Poslední zpráva na téma můj útěk z domova byla napsaná mým třiadvacetiletým bratrem. Užij si to u ní, ale nezapomeň, že máš zítra školu. Mamce to ale řekneš sama, pokud to neví.
Neboj, bráško, dozví se to. Odpověď jsem psala s nechutí. Nechtěla jsem, aby se maminka dozvěděla, že jsem chtěla umřít. Kdyby se mi to povedlo, teď by volala bráškům do Olomouce, sestru by si vzala k sobě a tátovi by mou smrt vyčítala. Popravdě, vlastně jsem ráda, že se mi to nepovedlo. Kdyby se mi to povedlo, nemohla bych pak vnímat vůni čerstvě uvařených volských ok.

Vítek si odběhl od linky ke stolu, kde jsem se zabavovala psaním si s bratrem. Do poznámkového bloku mi napsal: Už to bude, Esmeraldo.
,,Těším se." odpověděla jsem mu. Mobil jsem položila dál od sebe, abych neměla motivaci kontrolovat zprávy. Mladík přede mnou položil talíř s  dvěma krajíci chleba, na kterých byly dohromady čtyři plátky šunky, čtyři plátky sýra a na každém kolečko zelené papriky. Vedle chlebů byla jako třešnička na dortu právě ono volské oko. Vítek spojil své ruky. Své palce opřel na svou hruď. Jako gejša, japonská tanečnice a společnice, jež právě uctívá pánskou společnost se přede mnou na přání dobré chuti uklonil. Já toto gesto zopakovala. „Ať dobře chutná i tobě, můj hostiteli." řekla jsem na to.

Čekala jsem, že večeře proběhne v absolutní tichosti, neb on byl němý a vět, které napsal bylo málo. Mýlila jsem se. Když jsem začala jíst, on odběhl si ke ledničce, na které měl zápisník na magnetku společně s perem připojeným k tomu.
Chtěl se s mnou spojit, ale nechtěl tak dělat mobilem. Tím mi začal být velmi sympatickým. 

Když se vrátil ke stolu, napsal na první stránku: Co si dělala v tom rybníku? „Nevím, jestli bych ti to měla říct." pronesla jsem stydlivě. Začala jsem najednou za svůj čin cítit stud, protože on by pak mne měl za bábovku, která se rychle vzdává. Které stačí říct: Skoč z okna a ona skočí. Vlastně, u mne by to bylo: Zmrzni ve ledové vodě. Své rozhodnutí jsem považovala za dočasný zkrat, zároveň jsem byla plně vědoma, že nejsem první, ani poslední, koho nenapadli sebevražedné myšlenky. Bylo to pro mne těžké říct, co jsem měla vlastně za lubem, i přes velikou hanbu jsem se mu přiznala, cože jsem dělala u toho splavu v té vodě. 
,,Chtěla jsem se pokusit o sebevraždu, protože nemám teď zrovna nejhezčí období." odvětila jsem krátce a zakousla se do chlebu.
,,Už se o tom ale nechci bavit, byla jsem hloupá, že jsem se k tomuto kroku unáhlila." řekla jsem mu pod vlivem svého studu. Svůj pokus o ukončení života jsem považovala za mnohem větší hanbu, než ku příkladu, když táta přišel do kavárny a začal mé kamarádce, se kterou jsem byla tam povídat, že je rád, že ten asociál, kterého má pod střechou konečně si našel kamarádku. Tímhle mne fakt naštval. Do teď děkuji osudu, že moje kamarádka na to jen řekla: ,,Ten asociál je báječný člověk." a nechala to být. Abych se už necítila trapně, vyslovila jsem to, co se mi svíralo na srdci. ,,Na oplátku mi ty prozraď, jak to, že jsi němý." řekla jsem mu. Němý chlapec napsal svou odpověď na papír, ten odtrhl z trhacího zápisníku a podal mi ho. 
,,Dříve jsem mluvil hodně, byl jsem dokonce zdatný recitátor. Vyhrával jsem od první do osmé třídy recitační soutěže. Ale po smrti mého otce, jež se udála před mýma očima jsem ze šoku ztratil řeč. Trvá to už pět let. Táta mi moc chybí. Měl mne sice v mladém věku, ale na rozdíl od matky, jež v mých třech měsících utekla se o mne skvěle staral a vycházeli jsme spolu na výbornou." přečetla jsem to, co tam bylo napsáno. Opět ve mne zavládla lítost. Tentokráte byla spojená i smutkem a pochopením. Sice bych možná neztratila řeč, ale kdyby mi odešel milovaný rodič- v mém případě matka, měla bych z toho následky na celý život. Obdivuji, že to s tou němotou takhle zvládá., pomyslela jsem si. Vrátila jsem ten papír do jeho ruky a vyjádřila svou lítost. Na tu on zareagoval dalším vzkazem na papírku. Psalo se v něm: Vážím si tvého soucitu, ale ten mi tátu nevrátí. V té chvíli jsem si uvědomila, že si mám vážit toho, že nějakého tátu mám, i když na něho oprávněně nadávám. 

Díky Bohu za to, že mi Vítek umožnil se umýt a že mi půjčil fén., radovala jsem se v koupelně, když jsem si sušila po mytí vlasů a těla. Vítek mezitím vytahoval mé oblečení ze sušičky, takže do školy nešla jsem druhého dne jako prase. V zrcadle jsem viděla, jak skládá moje tričko. Zkusila jsem mu dát menší výzvu, díky které poznám, co si myslí. „Jestli ti vadí, že dnes u tebe přespím, nech mi tady oblečení. Jestli tě ale štve moje přítomnost, hoď mi oblečení do obýváku." On pokračoval směle dál ve  skládání mého prádla. Když s tím přestal, položil na pračku to oblečení, čímž mi řekl: Nevadí mi tvůj nocleh. 
Pak přistoupil k zrcadlu, které svým dechem přede zamlžil. ,,Proč to děláš, Vítku?" zeptala jsem se překvapeně. Na zamlženou plochu prstem napsal: Spi v pokoji, já si vezmu tatínkovou ložnici. 
,,Vážně mohu spát ve tvém pokoji?" pronesla jsem zaskočeně, protože jsem byla zvyklá přespávat na cizích místech na matracích a u otce na gauči. Postel jsem znala jen ze dvou týdnů, kdy jsem byla u mamky. Na můj dotaz Vítek souhlasně pokývl hlavou. Nezmohla jsem se na nic jiného než vyslovit: ,,Díky." 

Bylo teprve osm hodin večer a já jsem už ležela v posteli a chystala se ke spánku. Touhle dobou se běžně připravuji do školy, nebo čekám na otcův návrat z hospody. U maminky se taky připravuji do školy, čtu si, či konverzuji s ní. Také si chatuji, či volám si s bráchama, předevčírem jsem si psala i s Patrikem. Byla bych teď, kdybych si s ním nepsala. Nebolelo by mne tolik mazání naší textové, i chatové konverzace. Nakonec jsem jí smazala, za tu úlevu v myšlenkách mi ta rána na srdci stála. Ta úleva na duši byla ale dočasná. Přitížilo se mi, když mi došla smska od mámy, ve které se psalo: Jak to, že nejsi u táty? 
Už nesnesla jsem to jeho chlastání a nezájem o mne a ségru., odepsala jsem jí. 
Esmeraldko, měly bychom si spolu promluvit, kolik máte zítra hodin?, byla její odpověď. A jejda! Žanetka řekla jí, že jsem u Leni. Dostanu vyhubováno za útěk z ubytovny., došlo mi. Odvětila jsem: Žanet má odpolko do čtyř, já končím v jednu. Bude pátek. 
Sejdeme se v půl druhé v naší kavárně. Tam si spolu promluvíme. Dobrou noc, zlatíčko. Toto byla poslední zpráva, která mi došla. 

Telefon jsem položila na noční stůl, vedle svého oblečení, vedle svých klíčí. Zhasla jsem si lampičku postele, zavřela své oči a chtěla jsem usnout. Skoro jsem zabrala, když mne probudil příchod někoho do mého pokoje. Otevřela jsem oči a rozsvítila lampičku, abych se ujistila, kdo pak to je. Velikou úlevou pro mne bylo, že to je Vítek. Kdo by to také mohl být, když v postarším, ale udržovaném domě jsme byli jen my dva. 
,,Copak, Vítku? Potřebuješ něco?" posadila jsem se na postel. Více jsem se přisunula peřinu ke svému pasu, abych necítila podivnou úzkost, že nemám před ním spodní prádlo. Velmi mne překvapilo, že do pokoje vešel s kytarou. Na hudební nástroj něco zabrnkal, čímž mi na mou otázku odpověděl. 
,,Ty jsi mi přišel popřát dobrou noc hudbou?" vypadlo ze mne to, co jsem si pomyslela. To mi on pokývnutím hlavy potvrdil. Z kapsy mi podal lístek s otázkou: Co bys chtěla zahrát, Esmeraldo? Odpověděla jsem mu: „To je na tobě." Vítek začal hrát mojí oblíbenou skladbu. Byla to píseň od slovenské kapely I. M. T., která se jmenovala Pre tuto chvílu. Kdybych nebyla unavená, zpívala bych si jí, však poslední noty mne sladce ukolébaly. Když on dohrál, pohladil mne po tváři. Tím mi popřál dobrou noc. Já jsem mu také popřála dobrou noc a usnula jsem.