Němý ochránce

Kapitola první- Andělé se mnou

Nechci žít. Nemám proč na tomhle světě být. Kdo by také měl, s otcem alkoholikem, jenž se stydí za to, že jeho děti nejsou praví cikáni, co hrají na hudební nástroje po hospodách a ubližují gádžům, což on považuje za obranu romských práv. Proto se s maminkou před šesti lety rozvedli a my jsme ve střídavé péči, po čtrnácti dnech. Moji starší bratři, kteří už nemusí chodit každých čtrnáct dní za otcem studují vysoké školy- Roman psychologii a Markus práva, mé dvojče Žaneta studuje zdravotní školu a já studuji žurnalistiku. Ač denně od mladších spolužáků slyším urážlivé narážky na svůj původ, sice těžce, ale zvládám to. Horší je můj vztah s otcem, jenž vnímá mne jako zbytečnou. Ano, nevydělávám ještě peníze, ač mám už sedmnáct let, ale mamince pomáhám, když táta je furt v hospodě, kde chlastá a chlastá, až se opije do němoty. Pochopitelně má to na mne a Žanetku špatný vliv- bratři jsou v bezpečí v Olomouci a já se svému dvojčeti divím, že stále má úsměv ve své tváři a že si stále vesele předělává ošklivé panenky na hezké a ty pak rozdává na dětském oddělení nemocnice, kde má praxe.

Vztah s otcem a šikana není hlavním důvodem, proč chci umřít. Hlavním důvodem je překvapivě cit, jenž jsem donedávna považovala za nejkrásnější cit, který může člověk ve svém srdci cítit a který může za celý svůj život poznat. Myslím tím lásku, upřímnou a hlubokou, jenž jsem chovala k Patriku Lakatoši. Byl to cikán, stejně jako já. Byl však slušný, chodil do školy, neměl žádné problémy s nikým a měli jsme podobný názor na svět, který zní: ,,Nezaleží na barvě pleti, ale na skutcích, které konáš." Byli jsme velmi dobří přátelé. Naše posezení u počítače, u kterého jsme pracovali na společných projektech nemělo konce. Zamilovala jsem se do něho. Protože jsem si nechtěla šlapat po štěstí, včera, teprve včera jsem se odhodlala a na místě, kde teď přemýšlím nad svým životem jsem mu vyznala lásku.
,,Hodně dlouho spolu pracujeme a já v tom nemíním přestat. Ale už nezvládám být pro tebe jen kamarádkou." řekla jsem Patrikovi. Ten nechápavě zeptal se, jak myslím svá slova, načež jsem mu odpověděla, že ho miluji a že s ním chci chodit. Neměla jsem ani tušení, co se pak stane. Z obhájce všech šikanovaných, do kterého jsem se zakoukala se stala mladší kopie mého táty, která místo pití alkoholu mi zlomila srdce. Kdyby mi řekl slušně: ,,Odpusť mi, já tě nemiluji.", možná by mne to tolik nebolelo, ale on se na mne zadíval s úlisným úsměvem, který vypustil do hlasitého smíchu. ,,Ty si skutečně myslíš, že bych miloval tebe? Tebe, Esmeraldo? Já nemám na to, abych chodil s takovou šeredou jako jsi ty?"
Vím, nejsem nejkrásnější na světě, na druhou stranu, skutečně jsem byla tak slepá? Nemyslím si, že bych byla ošklivá příšera, která se bojí na sebe podívat. Jsem jen neschopná princezna, jak by řekl můj táta. Má pravdu, jsem neschopná. Nevydělávám peníze, protože po vzoru své matky studuji, abych měla dobrou práci a přivedla své děti do stabilní domácnosti. Jenomže, jak přivést mám děti, když nemám s kým?

A dost! Už mne nebaví tu stát a vnímat sníh na své kůži. Přišla jsem se k tomuto splavu zbavit svého trápení, ne se trápit ještě víc. Svléknu ze sebe bundu, sundám rukavice a ulehnu na hladinu té ledové vody, jenž doufám usmrtí mne. Nevím, zda moje rodina zjistí, že jsem umřela z vlastní vůle, nebo to bude mít za nešťastnou náhodu. Že jsem uklouzla po ledu, rukavice jsem si odložila před tím na sníh. A s tou bundou? Moc nad tím přemýšlím! Musím konat, abych byla konečně jako černá labuť- svobodná, létající si v oblacích.
Brr, zima. Však počítala jsem s tím, zas tak hloupá nejsem. Zvláštní, sice teplota těla se ochlazuje, ale mé srdce stále bije a já stále vnímám. Je mi sice veliká zima, ale nemohu se vrátit domů, když vlastní táta mne nechce vidět. I když, byt v ubytovně u jeho práce, kde se sestrou spíme na gauči, já nepovažuji za domov.

Ve tmě, která byla kvůli zavřeným očím najednou jsem cítila sladkost v ústech. Žanetka říká, že to znak toho, že andělé jsou se mnou. To je dobře, že jsou ta rozkošná stvoření se mnou tráví poslední chvíli mého života, nebo první okamžik mého nežití. Zimu jsem už necítila a připadala jsem si jako v ráji. Tam také byla jsem, neb cítila jsem, že mne v náručí drží paže silného anděla, který bere mne do nebe. To jsem si myslela do chvíle, než jsem otevřela oči.

Neobjevila jsem se v nebi, ani v pekle, nebo jsem neviděla tmu. Byla jsem ale v nějakém domě, v něčí posteli. Má to nebyla, protože když se probudím ve své posteli, uvítá mne na stropě právě plakát andělů. Ten mi tam dala moje sestra, v době, kdy jsem měla noční můry, aby mne před nimi chránili. Bratr Markus jí na tento čin odvětil: „Doufám, že to nebude Esmeraldu v noci děsit." Jeho možná, mne to vždy uklidnilo, když otevřela jsem oči ze snu, jenž se mi nelíbil. To však není tento případ. První, co jsem viděla byla prázdný, holý strop. Ten prozradil mi, že nejsem doma. Kde ale jsem?, vrtalo mi hlavou. Odkryla jsem ze sebe deku, která zakrývala mé tělo. Pod ní jsem měla další přikrývku ve formě tlusté peřiny. Zřejmě onen, kdo mne zachránil si myslel, že jsem tam spadla nehodou a abych nedostala zánět močového měchýře, či chřipku, přikryl mne dvěma přikrývkami. V té chvíli jsem zjistila, že nemám na sobě spodní prádlo. Pod černou velikou mikinou, jež nebyla mým majetkem jsem byla nahá.
,,Někdo si se se mnou buď zvráceně užil, nebo mé mokré prádlo nechal vysušit." řekla jsem si pro sebe. Štěstí, že ta mikina končila nad koleny a zakrývala můj zadek. Nesnesla bych, kdybych měla odhalené pozadí. Vylezla jsem z té postele a vydala jsem se najít své oblečení a mobil. To druhé našla jsem v obývacím pokoji, do kterého jsem se dostala po jednopatrovém schodišti. Můj mobil ležel na jídelním stole, který propojoval obývák s kuchyní. Z okna a ze starých nástěnných hodin jsem poznala večer, šest hodin. Chtěla jsem v ten moment napsat zprávu Žanetě, že jsem v pořádku. Ale nenapsala jsem jí. Zaslechla jsem, že někdo jde do toho domu. Začala jsem se bát, že to bude ten, kdo jí zneužil. Ze strachu položila jsem telefon zpátky na stůl a měla jsem v plánu se vrátit do postele.

Však než jsem stihla vyjít na schody, přede mnou stál muž. No, muž, přeháním. Byl to kluk odhadem o dva roky starší než já. Bylo to nejvíce přitažlivé stvoření, jaké jsem kdy viděla. Mladík, štíhlý, vysoký, zarostlý, husté hnědé vlasy, temné černé oči. Uznávám, byl sexy, ale i děsivý. Nevydal ze sebe ani hlásku, jen tam stál a koukal na mne.
,,Dobrý večer?" pozdravila jsem ho. Stvoření na můj pozdrav jen pokývlo bradou, což jsem považovala za neslušnost. Maminka mi odmala vtloukala do hlavy, že pozdrav o člověku mnohé vypoví. To o klukovi řeklo mi, že je neslušný.
„Ahoj." oslovila jsem ho ve formě tykání v naději, že mi odpoví. Ne, opět pouze pokývl hlavou. Ovládla jsem svůj vztek a zeptala jsem se ho: „Kde je moje oblečení?" Mladík místo odpovědi slovy mne chytl za ruku a vedl mne někam.
,,Hej, kam mě vedeš?" vykřikla jsem na něho v rozpaku. Zastavili jsme ve staré, ale dobře starané koupelně, kde on ukázal na sušičku. On moje oblečení suší., pochopila jsem.
„Tos mi nemohl říct: Tvé oblečení je v sušičce?" zeptala jsem se ho. Mladík vytáhl z kapsy kus papíru. Ten podal mi a já přečetla, co tam bylo napsáno: Ahoj, jmenuji se Vítek. Je mi devatenáct let a jsem němý. Zastyděla jsem za svoje myšlenky o jeho vychování, neb mi ho začalo být líto. Být němý není žádná legrace. Je to nevýhoda, odlišnost, komplikace, ale není to žádná hanba.
,,A já si myslela, že jsi nevychovaný. Odpusť mi to prosím." Vítek se na mou omluvu jen usmál. Z kapsy vytáhl svůj mobil, na kterém něco prsty dělal. Do poznámkového bloku napsal: Já se na Tebe nezlobím. Jak se jmenuješ?
,,Jmenuji se Esmeralda, je mi sedmnáct let a jsem Romka." představila jsem se mu. Mládenec přiložil mou ruku k jeho rtům, aby jí políbil. Jistě mi tím chtěl říct: Rád tě poznávám. Poznala jsem to i také díky tomu, že zvedl obočí, když jsem se na něho pohlédla. Možná zatvářila jsem se koketně a on mi to jen splácel, však velmi mi to lichotilo. Které dívce také ne, když by s ní flirtoval hezký kluk. V ten moment jsem zapomněla na to, že jsem chtěla odpoledne umřít. Hlavou se mi promítala jiná myšlenka a to, že mám hlad. Pochopitelně, když poslední jídlo jsem měla dopoledne a to tři lžičky vývaru. Patrik mne hodně trápil. On to na mne nějak poznal. Dáš si něco k jídlu a čaj?, napsal do aplikace na psaní.
,,Velmi ráda, děkuji." přijala jsem jeho nabídku.