Němý ochránce

Kapitola sedmá- Příběh tanečnice, malíře a jejich syna

Byla to moc krásná schůzka. Byla jsem z ní velmi šťastná, protože poprvé mimo rodinu a přátel mi řekl, že jsem hezká. No, řekl. Napsal na displej mobilu, ale kromě papíru neměl jinou možnost, jak mi to vyjádřit. Po pravdě, málokdo v dnešní době nosí papír a tužku u sebe, protože mobil je praktičtější. Zabije sice bohužel více času, než by měl, ale umí pomoci v mimořádných situacích.

Mrzelo mne, že to rande tak brzy skončilo jeho doprovodem až ke mně domů. Nikdo ze sousedů nebyl naštěstí před domem, takže nikdo nemohl nic mamince povědět. Ani růže neprozradila, že jsem rande měla, protože jsem si jí schovala do kabátu. V pokoji jsem pak ten květ schovala do krabice na své komodě, kde pokud chci, abych tu květinu měla navždy, tak jí tam vysuším. Tam se mi nikdo nekouká., uvědomila jsem si. 
Děkuji za hezké odpoledne, Vítku., napsala jsem mu smsce. 
Za málo, Esmer. To já děkuji ti za tvou přítomnost. Mrzí mne, že si to zítra nemůžeme zopakovat., odepsal mi on. Nechápala jsem, jak to myslí. 
Proč nemůžeme zítra se opět sejít?, napsala jsem mu. On odpověděl: Musím ke strýci Janovi na návštěvu. Moje sestřenka Martina má narozeniny a její matka to pojímá jako velkolepý večírek, na kterém nesmím jako součást rodiny chybět. Rodinná oslava je pochopitelný důvod, proč jsme se nemohli sejít následující den. Dobrá, užij si to, ale doufám, že do večera budu mít v mailu tvůj slíbený příběh., byla má odpověď. 

Po třech hodinách, strávenými četbou své oblíbené knihy, konverzací se svou sestrou a čekání na maminku jsem uznala za vhodné, abych si dala večeři. Ukrojila jsem si krajíc chleba, který jsem si namazala pomazánkovým máslem, dala na to pečivo kolečko šunky, plátek sýra a to byla moje večeře. Avšak, ani jsem se prvně nezakousla a už mi došla textová zpráva od toho, kdo mne na rande pozval, Vítka. Můj příběh už máš v mailu, kotě., psalo se na obrazovce malé placky. Polichocená z toho oslovení jsem talíř s jídlem si vzala do pokoje k psacímu stolu, kde jsem zapnula svůj počítač. U četby příběhu jsem pojídala večerní jídlo. 

Od: Vítek Antal
Pro: Esmeralda Rambová
Předmět: Příběh o tanečnici, malíři a jejich synovi 
Všechno to začalo před devatenácti lety. Mladý, jednadvacetiletý malíř Viktor Antal měl v mědínském kulturním domě svou výstavu. Tu rozhodl se zahájit tanečním vystoupením umělecké agentury Harapes, která se zabývala historickými, nebo společenskými tanci. Ten rok vystupovali se středověkým tancem. V agentuře byla angažovaná i jedna tehdy osmnáctiletá blonďatá dívka. Byla nápadně krásná. Jmenovala se Laura Černotinská a byla ozdobou Harapesu. Jak svým půvabem, rozkošností, jež tolik sváděla, tak i tanečním nadáním. Když za zpěvu písně Loreley od britsko-americké skupiny Blackmore's Night přezpívané zpěvačkami souboru tančila, zvládla při této aktivitě koketovat s Viktorem. On jejímu kouzlu neodolal. Hned po vystoupení jí pozval na skleničku do nedalekého baru. Tento docela nevinný flirt skončil osudovou nocí u malíře, která zavinila Lauřiné otěhotnění. Nikdo to pochopitelně nečekal, Laura chtěla dále tancovat a cestovat po světě, Viktor toužil po rodině až později. Byl ale ze slušné rodiny, proto své lásce na jednu noc, jež čekala jeho dítě nabídnul, že se o ní s dítětem postará. Ona souhlasila, protože nevěděla, jak bude teď žít. Ačkoliv jejich rodiče nesouhlasili s tím, aby dvojice společně žila a vychovávali v mladém věku neplánovaného potomka, malíř se rozhodl jasně: ,,Dítě bude žít." Následujících devět měsíců Laura trávila u otce svého dítěte v jeho vile v Harfonicích spokojeně. On byl do ní silně zamilován, plnil jí všechno, co si pro sebe a pro ratolest ukázala. Chtěla těhotenské šaty, měla je. Chtěla veliký kočárek, dostala ho. Jednoho dne povídala: ,,Viki, ráda bych, abychom maličkému koupili už nějaké to oblečení." A hned v to odpoledne vyrazili nakoupit něco pro děťátko.