Němý ochránce

Kapitola poslední- Miluji Tě

Po týdnu příprav nastal ten den, který ukončil trápení rodiny Rambových. Především dětí, protože maminka sebrala před pěti lety veškerou sílou a odešla od hlavy rodiny. Avšak, když způsobil otec trápení jednomu z dětí, nejčastěji třetímu potomkovi, tedy mně, matinku to velmi zabolelo. Pořád mi říkala: ,,Když je smutné děťátko, je smutná i jeho matka." 
Byla smutná i v této době. Čtvrtý potomek, moje sestra Žaneta těžko snášela otcovu smrt. Celé dny probrečela ve svém pokoji. Oproti ní jsme my- já, Roman a Markus jsme si úlevně povzdechli. Samozřejmě, že také nás to mrzelo, přece jen, on byl náš táta, na stranu druhou jsme konečně přestali trpět studem za jeho pití. Rozvod nebyla záruka toho, že ho přestaneme vídat a že ho neuvidíme opilého. Naštěstí těch příležitostí bylo do roka méně, než za jeden týden. 

Pohřeb byl uspořádán na pátek následujícího týdne, na třetí hodinu odpolední. Bratři nám pomáhali s tou smutnou událostí. Jelikož neměli přednášky, měli na to hodně času. Nechtěli jsme je nechávat spát na gauči, ani na matracích, i když byli na to zvyklí. V tomhle se velmi hodil i Vítek. Ten totiž nabídl bratříčkům nocleh v jeho chalupě. Roman spal v jeho pokoji, Markus ve Viktorovém pokoji a Vít spal v ateliéru. Byla to docela vzdušná místnost, takže tam měl docela obstojné spaní. 

Stáli jsme před kostelem a čekali na příjezd otcovy rodiny. Čekání by mohlo být poklidné, teda, kdyby nebylo Žanetiných keců ohledně hudebního doprovodu ve formě Vítkového hraní na kytaru. 
,,Esmeraldičko, seš si jistá, že ten gádžo dorazí?" 
,,Dorazí." odvětila jsem s ledovým klidem. Byla jsem si na sto padesát procent jistá, že on přijde.
„No, já jen, aby to nebyl nějaký grázlík, který si s tebou užije a pak pošle tě někam." řekla arogantně. Chtěla jsem jí říct, že on by mne nikdy neopustil bez rozloučení. Naštěstí naši šarvátku ukončil Roman.
„Tak si myslím, že se uklidníme. Nezapomeňte dámy, že jste na pohřbu svého otce, ne v kavárně. Tak se podle toho chovejte." umravnil nás těmito slovy.
První lidé, kteří přijeli byla rodina mého otce. Babička Vilma Rambová, teta Dominika Francinová, za svobodna Rambová, její manžel Mikoláš Francin a jejich dcery, sedmiletá Sára a pětiletá Dita. Společně s nimi přijel i otcův bratr, pro nás strýc Lájoš Ramba. Proboha, proč vzala malé holky na pohřeb?, pomyslela jsem si naštvaně na tetu Dominiku. Když umřel děda Lacko, mamka nás poslala k její matce, abychom neměli trauma. Ale Dominice je trauma vlastních potomků asi jedno, hlavně, aby v klidu byl pochovaný její brácha. Přijde mi to hrozně bezohledné z její strany. 

,,Zdravím vás, maminko." řekla máma své tchýni. 
,,Timeo, takhle mně už nenazývej. Opustila si mého, teď si zavinila jeho odchod a klidným hlasem mi říkáš maminko? Nikdy si nebyla dobrá manželka, ani snacha." pronesla přísně babička Vilma a odešla do kostela. Maminku zabolelo, že jí její bývalá tchýně považovala za vražedkyni, ale na to jen stydlivě sklonila hlavu a nechala to být. Měla čisté svědomí, protože věděla, že nic, z čeho byla obviněná neudělala. K rozvodu s ním měla jasný důvod- jeho pití, které jí a nás trápilo. Další, kdo se s námi pozdravil byl strýc Lájoš. Ten na rozdíl od své matky byl k nám hodnější. Sice se mu také nelíbilo, že s jeho bratrem se jeho už bývalá švagrová rozvedla, ale věděl, že to není věc a proto si odpustil jakékoliv komentáře.
,,Rád tě vidím v tento smutný den." podal Lájoš ruku mamince. ,,Upřímnou soustrast." 
,,I tobě, Lájoši." pronesla posmutněle ona. Lájoš se pozdravil i s námi. 
,,Jak se vám daří, synovci a neteře?" zajímal se. 
,,Výborně, strýčku, děkujeme ti za optání." řekl za všechny Markus. ,,Jsem v druháku na právnické fakultě a docela se mi daří. Jsem jeden z nejlepších studentů." pochlubil se. 
,,Mám z tebe radost." pochválil ho strýc. 
,,Doufám, že budeš mít radost i z ostatních." vyslovil Roman. ,,Brzy se ze mne stane psycholog, z Esmeraldky novinářka a ze Žanetky zdravotní sestřička." 
,,To mi ale nebude dobře finančně vynášet, bratře." zažertovala na to Žanda. Chvála Bohu, že už neřeší tolik mého Vítka., ulevilo se mi. 
,,Takže půjdu na vysokou a vystuduji medicínu, konkrétně psychiatrii." dodalo moje dvojče. 
,,Snad se tvoje plány splní." řekl na to Lájoš a pohladil sestru po tváři. Odešel za svou matkou do kostela.