Němý ochránce

Kapitola čtrnáctá- Zlá zpráva

,,Dobrý večer." pozdravila jsem maminku a sestru. Stejně tak chtěl je pozdravil i Vítek, ale kvůli své němotě je pozdravil pouhým zdvořilým pokývnutím hlavy. Obě holky v pochmurné náladě. Seděly na sedačce obě na pokraji zhroucení. Paradoxem je, že já do té doby, než mi zavolala Žanda jsem prožívala nejšťastnější momenty v mém životě. Byla jsem s chlapcem, kterého mám moc ráda a který zase má rád mne. Trávili jsme čas spolu velmi hezky. Cítila jsem z něho tolik upřímné a nezištné lásky.
,,Mami, sestro. Toto je Vítek Antal." představila jsem těm dvěma těmito slovy jeho. Němý malíř podal mamince ruku, čímž potvrdil moje slova.
„Nvotová, těší mne." Na mé dvojče jen zamával. Věděly obě, že je němý, proto nebyly v rozpaku zrovna z toho. Byly zdrcené z něčeho úplně jiného. V máminé tváři šel vidět smutek. Oproti Žanetce byla však klidná. Žanda hystericky plakala.
„Co se stalo, holky?" zeptala jsem se, neb jsem chtěla mít jasno v jejich smutku, který byl vinou sestřina pláče.
„Posaďte se, protože tohle je zlá zpráva." řekla maminka. Na její přání jsme se s Vítkem posadili.
„Tak co se děje?" nenechala jsem se odbýt. Máma se nadechla a řekla nám důvod Žanetčiny hysterie. „Byla tady policie. Řekla nám tu strašnou novinu, že tátu našli mrtvého v jeho bytě."
„Co?" vstala jsem z šoku od stolu. V očích jsem měla slzy na krajíčku. Pochopitelně, nečekala jsem tuto zlou zprávu zrovna v den, který jsem trávila šťastně. ,,Táta není mezi námi?" 
,,Ano." potvrdila mi maminka. Já v ten okamžik pochopila, že je to pravda. Že já přišla o svého tátu. Já jsem přišla o člověka, kterého jsem měla hodně ráda i přesto, že se ke mne choval, tak jak se choval. Nezajímal se o mé koníčky, bylo mu lhostejné, jak prospívám psychicky, jen mi nadával, že jsem největší zklamání jeho života. Nebyla jsem nikdy jeho oblíbený potomek, toto místo obsadila Žanetka. Vždycky se mu přizpůsobovala a oddaně ho poslouchala. Kvůli němu chodila občas s ním zpívat do hospody, aby se dočkala od něho milého slova. Několikrát ho viděla opilého pod obraz, dokonce vícekrát než já, proto upřímně jsem se divila. Proto jsem se upřímně divila jejímu hysterickému pláči. 

Začala se mi točit hlava. Abych z těžkého šoku z této tragédie neodpadla, posadila jsem se zpátky na taburet, kde po mém boku seděl Vítek. Ten mne, když jsem stála a hlasitě dýchala mne držel pevně svou dlaní. Jakmile jsem se posadila, začal mne hladit po lících, aby mne uklidnil. Z mých očích vytryskly slzy. Nerozplakala jsem se z toho, že mne bolí odchod skvělého člověka, kterým můj otec nikdy nebyl, ale z toho, že jsem přišla o tátu. I když jsme spolu neměli zrovna nejlepší vztah, vlastně my jsme neměli spolu žádný vztah, byla jsem smutná z toho, že mi umřel vlastní táta. 
,,Jak se to stalo?" vypadlo ze mne plačtivě. Vítek mne silně objal, abych mohla se vyplakat na rameni a více si ulevit od žalu. On v ten okamžik věděl, jak se teď cítím a proto se tak zachoval. Svou nejasnou otázkou jsem myslela, jak táta umřel. 
,,Policajti říkali, že ho našli nechybně ležet na gauči. Ležel tam bez známek života celý den, protože včera nepřišel do práce. Příčinu smrti by měla určit ještě pitva, ale vedle jeho těla a v celém bytě se našli prázdné lahve od alkoholu. A když k tomu přičteme ještě antidepresiva a prášky na spaní, které byly nalezeny nedaleko od flašek, byla to jasná smrtelná kombinace. Vypadá to jako sebevražda, jelikož jiné DNA nebylo nalezeno." odpověděla mi máma.
,,Odkdy táta bral antidepresiva?" vypadla ze mne tato otázka vyslovená pod vlivem emocí. Ne vážně? Odkdy táta bral prášky na depresi? Nikdy jsem je u něho neviděla. 

,,To se policie snaží zjistit." odvětila mi máma. 

,,Což mi připomíná, i když není nalezeno ničí DNA, stále je tu podezření, že šlo o vraždu. Někdo poldům řekl, že jsme se rozvedli a že děti, tedy vy a kluci střídavé péči. Zítra se mám já dostavit na výslech. No, aspoň při té příležitosti zařídím pohřeb." dodala. 
,,I my dvě máme jít?" nechápala jsem její slova.
,,Vy dvě nemusíte, protože nejste dospělé a já jsem poslední z jeho bývalé rodiny, kdo s ním mluvil. A také, protože jsem exmanželka." Ulevilo se mi z toho, že jsem nemusela jít na výslech. Vím s čistým svědomím, že nemohu za jeho smrt, však nemám ráda, když se mne kdokoliv ptá na tátu. Pochopitelně, když na něho nemám dost dobrých vzpomínek. 
,,Co teď bude s námi, mami?" vychrlila ze sebe Žaneta. Maminka se mírně pousmála, aby přinesla alespoň trochu naděje v té chvíli. Sestru si přitiskla k sobě a promluvila k nám oběma:
,,Nebojte se. V děcáku neskončíte a kluci se o sebe postarají sami. Pokusím se pohřeb zařídit na příští pátek, ať tu záležitost ukončíme čistě. Abychom nebyly příliš stresované během týdne a abychom víkend zahájily v pohodě. Navíc, během víkendu mohou přijet kluci." Zatímco já byla více klidná, Žanetka se ještě více rozplakala. Sice nerada, ale odtrhla jsem se od Vítka, abych mohla obejmout své dvojče.
,,Pojď sem." objala jsem jí a políbila na čelo. Maminka vstala od stolu a řekla mi: ,,Postarej se o Žandu. Já jdu uvařit čaj na uklidnění." Své oči jsem namířila na Vítka se slovy: ,,Pomoz prosím mamince. Já zůstanu u sestřičky." Ten souhlasně pokývl a šel s mámou do kuchyně.