Němý ochránce

Kapitola desátá- Táta a syn

Hodně jsem mámě řekla o Vítkovi. Hodně, ale ne všechno. Dozvěděla se, že mne zachránil před zhoršením Patrikova útoku. Také věděla o našem sobotním setkání, kdy ona řešila zrušení střídavé péče s otcem. Na důkaz našeho setkání jsem jí ukázala čerstvě vysušenou růži, kterou jsem dostala v čerstvé podobě od něho darem. 
,,Teda, ten gádžo se asi do tebe zamiloval." vypadlo z ní romanticky zasněně. ,,Dal ti kytičku i dnes?" zeptala se.
,,Ne, nedal. Asi tušil, že po mne vyjede Lakatoš." odpověděla jsem s trochou humoru. 
,,Jste domluvení na další schůzku?" vyzvídala máma. 
,,Ještě ne." řekla jsem jí. Máma se na chvíli odmlčela, po chvíli odvětila:
,,Esme, slib mi, že mi ho někdy představíš. Podle toho, co mi vyprávíš, na mne působí jako slušný kluk, který to neměl v životě lehké. I přesto se s tím dokáže porvat s grácií." Zatímco já jsem měla z jejich slov radost, Žaneta je nenesla dobře. „No, mami. Tobě nevadí, že ona chodí za nějakým gádžou?" vyslovila znepokojeně moje sestra.
„Nevadí, protože lepší je vědět, s kým a kde se scházíš, než mít strach, kde se nacházíš." vysvětlila jí maminka.

V pokoji jsem si psala s Vítkem. Měla jsem radost z toho, že máma to vzala v pohodě.

Od: Esmeralda Rambová
Pro: Vítek Antal 
Předmět: Děkuji za schůzku
Milý Vítku, děkuji Ti za nádherné odpoledne strávené u čaje. 

Od: Vítek Antal 
Pro: Esmeralda Rambová
Já Ti děkuji za Tvou krásnou přítomnost, kotě. :3 

Od: Esmeralda Rambová
Pro: Vítek Antal
:) Kam a kdy půjdeme zase?, napsala jsem pod vlivem touhy se s ním opět setkat. Velkou radost mi udělala další zpráva.

Od: Vítek Antal
Pro: Esmeralda Rambová
V pátek mám výstavu, můžeme se sejít tam. :3

Srdce moje se zachvělo, protože na tu výstavu měla koupený lístek spolužačka Mandelová. Jelikož se věnuje ve svém volném čase psaní, navštěvuje kulturní akce pro nasbírání inspirace. V pátek o velké přestávce mi řekla, že má vstupenku navíc a že neví, komu má jí věnovat. Po přečtení této zprávy jsem vytočila Ivetiné telefonní číslo. Chvíli znělo pípání, které se změnilo na: „Ahoj, Esme. Potřebuješ něco?" Její hlas zněl unaveně.
„Neruším tě, Ivet?" zeptala jsem se.
„Ne, nerušíš." odpověděla mi. „Copak potřebuješ?"
„Prosím tě, tys mi v pátek říkala, že máš lístek na výstavu jednoho malíře navíc. Máš ho ještě pořád u sebe?"
„Ano, mám. Rozhodla ses jít na Tátu a syna?"
„Tátu a syna?" nechápala jsem, co tím má na mysli. Ivet vysvětlila: „Táta a syn. Tak se jmenuje ta výstava. Malíř Vít Antal kromě svých obrazů ukáže i malby jeho zesnulého otce, Viktora Antala, která veřejnost ještě nezná. Ovšem, několik děl je společných. Proto ten název Táta a syn."
Ani jsem nemusela přemýšlet nad tím, zda tam přijdu nebo ne. „Ano, přijdu na výstavu. Kolik ten lístek stál?"
„Koupila jsem ho v kulturním domě, tedy byl o něco dražší, než na internetu. Jeden stál sto padesát korun. Kdybych ho měla z netu, přišel by mne na devadesát." obeznámila mne spolužačka.
„Dobře. Přines mi ten lístek zítra, hned ti ho uhradím." odvětila jsem. Ivet souhlasila a se slovy: „Budeš ho mít ráno v své lavici v učebně češtiny. Ahoj zítra." zavěšením telefonu ukončila hovor.

Vyběhla jsem z pokoje do obýváku, kde maminka sedící v křesle před televizí ovladačem přepínala různé stanice. Posadila jsem se na taburet, který měla před sebou. „Copak je, Esmeraldko?" vyslovila, když viděla můj zasněný pohled. Ihned jsem jí řekla důvod.
„Vítek má v pátek výstavu a já bych na ní chtěla moc jít. Chtěla jsem se tě proto zeptat, jestli mi to umožníš."
Maminku v té chvíli popadly obavy o mně. Bylo mi sice už sedmnáct, holky v mém věku už dávno chodily někam samy, ale mně to máma stále nedovolila. Pořád jsem byla pro ní malá holčička, která nesmí chodit ven sama. Vždy jsem musela jít se Žanetou. „Počkej, ty tam půjdeš sama?"
,,Ne. Bude tam se mnou Ivča Mandelová, která má lístek navíc, tak mi ho dá. Ale budu si to muset sama uhradit." odpověděla jsem jí. 
,,Co stojí ten lístek?" zajímala se. 
,,Sto padesát." odpověděla jsem. Maminčina reakce na tu cenu bylo udivené vykulení očí říkající: ,,Tolik?"
,,Ivet to kupovala v kulturním domě, pochopitelně to bylo dražší. Jistě chtěla podpořit mladý talent, který to nemá v životě jednoduché." odvětila jsem jí na to. 
,,K narozeninám si dostala od babičky Mariky deset pajcek." vzpomněla si mamka na finanční dar od své matky, tedy mojí babičky, která mně a Žandě přinese k narozeninám pět set korun. Nepřinese nám to jako bankovku, ale jako deset padesáti korun. ,,Využila si je v blízké době?" 
,,Ne, nevyužila. V peněžence mám vždycky jen tvoje peníze." řekla jsem jí. Od jejího rozvodu s tátou jsem dostávala od ní kapesné čtyři sta korun českých. V době manželství jsem se ale musela spokojit s pouhou stovkou. Ne, že by to její plat nedovolil, ale většinou jejich peněz padlo na vyřešení hospodských dluhů táty. Naštěstí se to změnilo k lepšímu.  
Každopádně mi máma odvětila: ,,Vem si tři pajcky od babičky, zaplať vstupenku Ivetce a jdi." 
,,To fakt můžu?" rozzářily se mi oči jako dítěti, když vidí nějakou pěknou hračku, nebo je před ním postavená oblíbená sladkost. 
,,Jen, pokud mi dáš čestné slovo, že se do devíti večer vrátíš." odvětila maminka. 
,,Ano, vrátím. Slibuji." řekla jsem jí do očí. Na důkaz dodržení slibu a vděku jsem jí políbila na tvář. ,,Děkuji ti, maminko. Na výstavě budu za dámu."