Němý ochránce

Kapitola devátá- Co kdybychom my dva spolu začali chodit?

Nevěděla jsem ráno následujícího dne, že naše další setkání začne drsně. Vracela jsem se z poslední hodiny ke skříňkám, kde jsem měla schované svoje věci, jako tašku a bundu. Bundu jsem na sebe oblékla, tašku přehodila přes rameno a vydala jsem se ven. Už, když jsem stála před budovou jsem na druhé straně na parkovišti ho zahlédla. Stál u laviček a koukal na školu, kterou jsem navštěvovala. Pochopitelně tam viděl i mne. Zamáváním mi dal najevo, že na mne čeká a že mne zdraví. Zamávala jsem mu taky. Ach, kéž by nebylo to náledí znemožňující mi běh!, zaznělo ve mne. Kdyby na zemi nestál led, za Vítkem bych se rozeběhla jako šílená. Kdyby se nestalo následující, padla bych mu kolem krku a silně bych ho objala. Bohužel se stalo tohle. 

Když jsem stála v polovině mostu spojujícího budovu střední školy s parkovištěm, u kterého stály internáty pro studenty z daleka, zastavil mne v chůzi příchod Patrika. 
,,Kam jdeš, prdelko? Domů chodíš přece opačnou stranou." zeptal se urážlivě. Co si o sobě myslíš ty hnusný víš co?, chtěla jsem mu říct. Naštěstí jsem se ovládla. Protože jsem nechtěla se s ním bavit, neb mi svým tlustým tělem blokoval cestu k lavičkám, řekla jsem mu: „Jdi někam jinam, Páťo. Nemám chuť, ani čas se s tebou bavit." Nenápadně jsem ho poslala do patřičného místa. Doufala jsem v té chvíli, že mne nechá být, otočí se a odejde. Doufala jsem zbytečně. Chytl mne silně za ruku se slovy: ,,Myslíš si, že mi po tom všem jen tak utečeš a necháš mne být, jako by se nic nestalo?" To mne docela vyděsilo, protože i když on je ukázkový blbec, nikdy se mne takhle hrubě nedotknul. On se mne totiž nedotýkal nikdy. Teprve, až když jsem potkala Víta byla jsem za to ráda a proto mne znepokojovalo, že on pořádně chytl moji ruku.
,,Však se nic nestalo, Patriku!" zvýšila jsem na něho hlas. ,,Nech mě být, já chci projít!" zařvala jsem na něho hlasitě. Bylo nemožné, aby můj křik neslyšel i Vítek.  
,,Pusť mě, ty debile!" zavolala jsem na toho, koho jsem dříve milovala, však v ten čas jsem ho nesnášela.
„Esmeraldo, koukej šetřit s dechem. Budeš ho teď potřebovat více, než normálně." pohrozil mi. Dostala jsem strach z těchto slov. Co znamená, že budu muset potřebovat dech více než normálně?, pomyslela jsem si ve strachu.
„Pusť mne, Patriku." žádala jsem dál.
„Až když mi začneš opět pomáhat." řekl důvod, proč mne zastavil. Kdybych mohla jen pomáhat, však já všechnu práci vykonávala jak za sebe, tak i za něho. Ty časy, kdy tak bylo jsem pochopitelně nechtěla vrátit zpět.
„Nebudu ti pomáhat, pomož si sám." okřikla jsem ho. Snažila jsem se se mu vysmeknout, však čím více jsem se snažila, tím více mne držel. Díky bohu to netrvalo dlouho, protože Vítek přiběhl mi na pomoc. Jako princ přiběhl zachránit princeznu před sedmihlavým, v mém případě sice jednohlavým, ale zlým drakem.

Patrika svýma vypracovanýma ruka ode mne odstrčil tak, že tlustý Rom spadl na zem. Jako projev díku jsem přiběhla blíže k Vítkovi a objala ho. On mne pak pohladil po mých ramenou, což jsem i přes bundu a mikinu cítila. Jeho doteky mne uklidnily a dodaly sílu pohlédnout na Lakatoše, který se snažil vstanout, však nešlo mu to. 
,,Co sis od toho zastavení hergot sliboval?" zeptala jsem se ho řečnicky, tedy jsem jeho odpověď nevyžadovala. Vítek si dřepl, vytáhl z kapsy papír, na který napsal vzkaz pro Patrika. Ten papír se vzkazem mu podal. 
,,Ještě jednou jí ublížíš a zmaluji tě tak, že si týden nesedneš?" přečetl ty slova na papíře jako otázku. ,,Tos mi to nemohl říct? Já česky rozumím, ty gádžo." řekl naštvaně. Němý malíř nad ním pak jen mávl dlaní své pravé ruky. Levou dlaní mne chytl za mou ruku a odvedl mne od něho. 

,,Díky moc za tu záchranu." řekla jsem Vítkovi, když jsme si mířili k přechodu pro chodce.  ,,Nevím, co by se stalo, kdybychom se dneska spolu nesešli." On na to jen pohladil moji tvář. To jsem si vyložila jako: ,,To je pro mne maličkost, bylo mojí velkou ctí tě chránit." Přešli jsme přes přechod a dál kráčeli vedle sebe. Celá jsem se chvěla, netušila jsem totiž, co mám od tohoto setkání čekat. U nemocnice jsem se ho zeptala: ,,Tak kam půjdeme teď?" 
Já bych chtěl někde, kde se vaří dobrý čaj., byla jeho odpověď na displeji mobilu. 
,,Dobře." řekla jsem se souhlasem. Zrovna jsem na čaj dostala taky chuť a proto jsem byla ráda, že on měl stejné myšlenky. Šli jsme tedy do mojí oblíbené kavárny, kde jsem nám dvěma objednala ovocný čaj.