Němý ochránce

Kapitola dvanáctá- Moje a jeho ústa

Píseň byla zpívaná napůl ve slovenštině a napůl v romštině. Když začal hrát refrén, objevil se mi před očima papír, na kterém stálo: ,,Smím prosit, Esmer?" Z toho lístku jsem poznala na poprvé, kdo se mne ptá. Pro jistotu jsem se ale otočila, což jen potvrdilo mojí představu. Opakovaně přede mnou zamával tím lístkem, kterým mne vyzval k tanci. 
,,Nevím." znervózněla jsem se v té chvíli, protože jsem to nečekala, že na výstavě budu tancovat. A zrovna s malířem! Mnohé dívky na mém místě, v mojí situaci by se nechaly vyzvat, však já si v této věci byla velmi nejistá. Vítek potřetí přede mnou zamával tím lístkem, čímž zopakoval své vyzvání. 
,,Já skutečně nevím." začervenala jsem se ve svých tvářích pod vlivem neklidu. Chtěla jsem tancovat, ale věděla jsem, že tančit na výstavě není vhodné. Vítek mi podal další lístek, kde stálo: ,,Chceš se mnou tancovat?" 
,,No, chci, ale teď a tady je to nevhodné." pronesla jsem šepotavě. 
Kdo to říká?, napsal on na papír. Nestačila jsem vyslovit něco dalšího, protože on mne chytl za ruku a odvedl mne blíže k pódiu. Dal svoje dlaně kolem mého pasu, položil mou dlaň na jeho. Začal mne tedy vést mezi lidmi a obrazy, začal tančit se mnou. Při tom mi hleděl svýma očima do těch mých a šťastně se usmíval. Také jsem měla zkřivené rty do úsměvu, ale bylo to tak z nejistoty. Všichni lidé totiž ze zpěváka přesměrovali svou pozornost na nás. Hleděli na nás jako na mimozemšťany, kteří zmeškali vesmírnou loď na Mars, nebo jako na loveckou zvěř, kterou chtěli ulovit pro potravu ve formě opovržlivých pohledů na mou adresu. Půlka lidí na mne tak koukala, druhá půlka hleděla s obdivem a s upřímným úsměvem. Mezi tou půlkou zlých lidí patřila i Vítkova teta Milena. Pohledem říkala mi typické gádžovské urážky typu: Jdi pryč z naší republiky. V její verzi by to bylo: Jdi pryč od mého synovce, ty hnusná cigánská degeško. Ty nebudeš nikdy po boku Vítka, nejsi pro něho vhodná partie. Na rozdíl od ní má spolužačka Ivetka měla na náš tanec nadšený a nevěřícný pohled. Ona mi tanec s malířem velmi přála. Svůj neklid jsem se snažila skrýt úsměvem pro toho, kdo se mnou sálem plul. 

,,Vejárem mávám pre těba a volám dovidenia,
snad stretnema sa v skutočnosti, moja snová žena." zazněla poslední sloka síní. Hudba utla a lidé Fernecovi za jeho skvělý pěvecký výkon zatleskali. Vítek položil svou pravou ruku na hruď a zdvořile se přede mnou uklonil. Já na to pokývla hlavou dolů. On mne pak doprovodil k jednomu obrazu. Políbil mne na ruku a pohladil mne po tváři. Usmíval se jako Peyrac na svou manželku Angeliku, když mu přišla za ním a řekla mu, že ho miluje. Ale já jsem zatím žádné city k němu neopětovala. Nebo, alespoň jsem mu to neřekla.
Následoval dlouhý proslov pana učitele Antala o přínosu jeho zesnulého bratra do světa umění. Snažila jsem poslouchat ta slova, která znala jsem od Vítka, ovšem nedařilo se mi to. Vít totiž stál vedle mne a držel pevně mojí ruku. Jako kdyby mi vyjadřoval city souznění. Na chvíli se mne pustil a já cítila velkou úlevu za to. Tu chvíli se mnou takhle nekomunikoval, protože něco svými prsty naklepal do poznámkového bloku ve svém telefonu. Zaklepal mi rameno. Otočila jsem se k němu a zeptala jsem se ho: ,,Copak potřebuješ, Vítku?" Němý malíř mi ukázal před oči telefon, na jehož displeji se psalo: Mohu tě pozvat na pití?
,,Jistě." přijala jsem spontálně jeho pozvání. On s úsměvem od ucha k uchu mne vzal kolem ramenou a odešli jsme spolu ze sálu do nedalekého baru. Ten se nacházel pár kroků od místa, kde byly ony obrazy od něho a jeho otce. Jeho teta mi opět pohledem vynadala, že co si to dovoluje, odvádět jeho pozornost od výkladu jejího manžela a jeho strýce. Z mé tváře šlo vyčíst překvapení a nechápavost, proč mne zrovna onen malíř, kvůli kterému tady já jsem pozval na drink.

Copak by sis dala na pití?, zeptal se mne na displeji.
,,Kolu, prosím." řekla jsem mu na to. Vítek lusknutím prstem přivolal barmana, se kterým se on zřejmě znal, protože mu předal nápojový lístek se slovy: ,,Pane malíři, tady si vyberte. Slečna si dá co?"
,,Kolovou limonádu, prosím." zopakovala jsem svou objednávku.
,,Jedna kolča, dobře. A pro pana Malíře s velkým M?" zeptal se číšník. Vít ukázal na nápojáku na sousloví višňová kola. Barman pokývl hlavou na důkaz chápání a odešel vytáhnout z ledničky požadované nápoje.
,,Tak tady to máte, šéfe." podal nám mladý muž pití. ,,Čím dalším mohu pro vás a mladou dámu posloužit?" zajímal se dál.
,,Ehm.. Pro mne asi ničím, děkuji vám." řekla jsem nervózně.
,,Dobrá. A co pro vás, pane malíři?" věnoval svou chvíli Vítkovi, který mu odpověděl displejem mobilního telefonu, že také nic dalšího nechce a že s kolou s višňovou příchutí spokojí. Barman odešel dozadu věnovat se své jiné práci a tak jsme byli u baru jen my dva sami, daleko od ostatních. Nevěděla jsem, na co se ho mám zeptat, nebo jak mám začít naší konverzaci. To by však nebyl Vítek, aby nenavázal hovor mezi námi. Na poznámkovém bloku napsal následující větu: Kotě? Jak se ti líbí výstava?
,,Velmi, je to velmi hezké. Šikovně jsi to dneska zorganizoval." pochválila jsem ho. Upila jsem si své koly, když zase mne napadla tato otázka: ,,Jak si dokázal ukecat Ference Boltyho na vystoupení?" On odepsal na mobilu: Krátce, ale přece. Chtěl jsem, aby pro tuhle příležitost hrál někdo romského původu, někdo, komu bys ty rozuměla. Doufám, že máš z toho radost, když jsi přišla. 
,,Mám." odpověděla jsem mu s úsměvem od ucha k uchu. Najednou ve mne přestala vládnout stydlivost, ale naopak. Najednou dostala jsem dostatečné sebevědomí na to, abych mu položila obě dlaně na jeho. On mi to oplatil. 

Dali jsme si ještě jednu kolu a šli se podívat na obrazy. Rozumím sice malování jako gádžo romštině, tedy ne moc dobře, ale i jako neodborník musím uznat, že jeho obrazy a díla jeho otce jsou plné  smutných, však i veselých a krásných citů. Nejvíce se mi od něho líbil obraz, který nosil jméno Nevěsta. Byla na něm zachycená snědá černovlasá dívka oblečená v svatebním šatě. V ruce místo svatební kytice držela podobiznu svého snoubence, který svým vzhledem připomínal Vítka. Nevěsta mi zase připadala podobná mně. Že by on své zamilovaní ke mně vyjádřil tímto obrazem?, napadlo mne.

Výstava skončila a lidé se rozprchli do svých domovů. I Iveta tak udělala, bylo to tak na moje přání. Ptala se mne sice, jestli nechci odvoz domů, ale já jsem rázně odmítla s tím, že půjdu na autobus. Ve skutečnosti jsem chtěla být ještě chviličku s panem malířem.
Odešla jsem z Domu kultury krátce po šesté hodině večerní. Venku byla typická zimní tma, pochopitelně, vždyť byl únor. Neušla jsem ani pátý schod vedoucí ven, když ke mne přiběhl Vítek. Chytl mne kolem ramenou a zeptal se mne displejem poznámkového bloku, jestli nechci s ním někam na večeři. Hlad jsem sice měla, ale zase se ve mne probudil něžný neklid, který vládl mou povahou před pozváním na drink. Pozvání jsem tedy přijala, protože mi docela kručelo v břiše. 

Šli jsme do restaurace Vinice. Byl to útulný podnik nedaleko náměstí. Sedli jsme si ke stolu na konci toho podniku, kde sedělo pár lidí. Většinou to byly milenecké páry ve složení partner a partnerka, ale partneři a partnerky. Posadili jsme se u posledního stolu. Obsluha k nám přišla a zeptala se nás na pití. Vítek mne přes papír poprosil, abych objednala i za něho. 
,,Poprosím půllitrový džbánek vody s citrónem pro nás dva." požádala jsem zdvořile. Na jídlo jsem si já dala špenátové špagety a on on steak se domácími bramborami. Dvacet minut čekání jsme trávili konverzací mezi mými ústy a jeho poznámkovým blokem na mobilu.
Omlouvám se, že dneska píši na mobilu. Deníček jsem si zapomněl doma a jediný papír, který jsem si s sebou vzal je jenom papírek, který jsem tě vyzval k tanci.
,,Ne, to je v pohodě." odvětila jsem. ,,Sice mi je příjemnější, když komunikuješ přes papír, ale zapomenout může každý." dodala jsem. 
Jak se ti jinak líbila výstava?, zajímal se.
,,Byla to nádhera. Jsem skutečně velmi ráda, že jsem přišla a podpořila tě." odpověděla jsem. V té chvíli se moje a jeho ústa blížila k sobě. Pomaličku se o sebe začala třít, což se mi velmi líbilo. Opravdu moc. Vítek své rty přitiskl na mé, čímž mne v restauraci políbil. Byl to první polibek od chlapce v mém životě. Do tohoto dne jsem myslela, že zůstanu celý život sama. On mne tím gestem však přesvědčil, že je jsem mýlila. Že on tu vždy pro mne bude a že ke mne chová vroucí, ale zároveň čistý cit. Miluji ho nesmírně, my dva bychom byli skvělý pár., došlo mi.