Němý ochránce

Kapitola čtvrtá- Rád Tě ochráním, Esmer

Zbytek dne bych hodnotila slovy: ,,Jako kdyby vypila lektvar štěstí." Celý den se mi nad míru dařilo. Dokonce i ve výtvarce, kterou hrozně nesnáším už od základní školy. Furt jsem měla pocit, že jí mám za trest, protože jsem nikdy nekreslila tak dobře, jak ta parta gádžů, co mne nechtěla přijmout mezi sebe. Měli jsme jako téma zamilovanost. 
,,Ten, kdo to nestihne bude muset to dodělávat další hodiny." říkala nám profesorka Bartošová, výtvarnice na první pohled. To jsem dělala vždy. Zatímco mojí spolužáci prohlíželi sociální sítě ve volné chvíli, já byla vždy v polovině díla. To právě zavinilo mou nechuť k malování a ke kreslení. Ovšem v ten den jakoby se to změnilo. Jakoby nějaká síla vedla mou ruku a srdce mi šeptalo, co a jak mám nakreslit. V mojí třídě byl jen jeden člověk, kdo lásku vnímal velmi hluboce, hlouběji dokonce než já a to s mým temperament s naivitou bylo co říct. Byla to moje spolužačka Iveta Mandelová, spisovatelka naší třídy. To nebyla její přezdívka, ona se ve volném čase, i za školu věnovala poezii. Její slavný citát říká: „Kdyby bylo skládání básní závodní sport, naše škola by byla významná pouze tím."
Iveta byla jedna z těch spolužáků, která mne docela brala a se kterou jsem měla celkem v pohodě vztah. Pomáhala mi s předměty, které mi nešly zrovna na výbornou. Ona pojala zamilovanost jako tři růže- jedna barvy rudé, symbolizující zamilovanost lidské bytosti, druhá barvy modré, co znamenala zamilovanost do nějaké aktivity. Třetí růži namalovala zeleně, jako zamilovanost do přírody. Buď do zvířete, nebo do stromu, či do rostliny. 

Já zamilovaní pojala jako symbol nekonečna, vypadající jako osmička na ležato. Vybrala jsem si zamilovanost jednostrannou, protože jsem jí velmi dobře znala. Jedna půlka symbolu byla zobrazená černě, jako osoba, jež odmítá, druhá půlka růžově jako city moje vůči Patrikovi. Když jsem dokončovala svou práci, přistoupila ke mně Iveta. Začala se zajímat, jaký druh zamilovaní jsem zpracovala.
„Jednostrannou, Ivi." řekla jsem krátce, když jsem dotáhla poslední tah. „Co na to říkáš?" zeptala jsem se jí.
„Toť jest velmi nádherné,
je to něžné jak city věrné." odpověděla těmito verši spolužačka. „Je to originální, Esmi." dodala na svou pochvalu a šla k radiátoru, kde se naše díla sušily. Ostatní nad mým dílem jen mávli rukou. No co? Lepší než, kdyby to dětinsky shodili na zemi a tím mojí práci zničili. Nadšená ze své práce jsem využila kousek volné chvíle, vytáhla svůj mobil z batohu. Vytáhla jsem také ten lístek s telefonním číslem z kapsy, to jsem zapsala na místo příjemce. Napsala jsem tuto zprávu: Ahoj Vítku, ještě jednou děkuji Ti za nocleh. Za pět minut zazvonilo k obědu, což mělo za následek, že jsem si nestihla přečíst zprávu od něho, která mi v tom momentě došla. Vypnula jsem mobil, za obal to psaníčko schovala, vrátila jsem ho do batohu a šla jsem na oběd. 

V jídelně se ve mne probudil opětovný strach z blížící se schůzky s maminkou. Co když ona zjistila, že moje přespání u Lenky nebylo přespání u Lenky, ale noc u neznámého němého malíře, který mi zabránil předčasně ukončit svůj život?, vrtalo mi hlavou při jídle. Pokud se tak stane, budu schopna se k tomu postavit čelem a na rovinu říct: Ano, mami, chtěla jsem se zabít kvůli otci a Patrikovi? Nebo budu se maskovat lží, že u Lenky bylo báječně? Nechci jí ublížit lží, i když to dělám, zároveň nepřeji si, aby se obviňovala z toho, že je špatná matka, což není pravda. Jestli se má někdo obviňovat ze zanedbání naší výchovy, tak je to otec. Ani výživné na nás neplatí., řekla jsem si v duchu před školou, když jsem šla do našeho oblíbeného mědínského podniku- kavárny a cukrárny Kafé Capuccino. Byla to kavárna útulná se vstřícnou obsluhou a výbornými zákusky, mezi nimi byly i mé oblíbené dezerty ostružinový dort, nebo tvaroh s ovocem. Otevřela jsem dveře a vyšla dovnitř. Kráčela jsem ke stolu, u kterého seděla moje matka Timea Nvotová, provdaná Rambová. Své rodné příjmení si vzala zpátky po rozvodu s tátou, podle jejich slov potřebovala očistění od nejhorších let svého života. Nebyla u jednoho stolu sama, měla pánskou společnost, mého bratra Markuse, druhorozeného syna teď už bývalých manželů Rambových. Jednadvacetiletý hoch studoval v tom čase práva v Olomouci, proto mne příjemně zaskočila jeho přítomnost v Mědíně.
,,Ahoj, mami." pozdravila jsem maminku. ,,Ahoj, bráško." pohlédla jsem na Markuse. ,,Co tady děláš?" zeptala jsem se nadšeně. Jako správní sourozenci jsme si věnovali vzdušné polibky. ,,Jsem tady jako advokátní pomoc pro tebe a maminku." odpověděl mi. Když to řekl, polil mne studený pot. Matka mne chce dát do ústavu za můj pokus o sebevraždu., byla moje obava. Na venek jsem zachovala chladnou hlavu a objednala si u pultu svůj oblíbený tvaroh s ovocem s jahodovým čajem na pití. Posadila jsem se vedle bratra s mamkou. Abych ulevila svému nechápání, zeptala jsem se Markuse: ,,V čem nám chceš pomoci?" Místo něho odpověděla maminka slovy: ,,Zavolala jsem Markuska, aby mi pomohl se zrušením střídavé péče." Spadl mi kámen ze srdce, že se jedná o tátu a ne o mé sebevražedné myšlenky.  
,,Není přece normální, aby dcera utíkala z domova." dodal pak Markus. Pochopitelně, i on se mou lež dozvěděl, protože s Romanem bydleli ve stejném bytě v pronájmu a Roman se to dozvěděl od Žanety. 

,,Mluvil jsem o tvém chování s Romanem, mimochodem, pozdravuje tě." 
,,Děkuji." odvětila jsem krátce. ,,Mluvil jste o mne jako student práv se studentem psychologie, nebo jako bratři o sestře?" 
,,Tou první možností, akorát jsme říkali tvoje jméno místo označení pacientka, slečna Rambová, nebo nezletilá. Každopádně k věci." položil na stůl svojí kávu, kterou si upil. Dal se do konstatování. ,,Útěk z domova není trestný čin z právního hlediska. Z toho psychologického se to ale bere jako volání o pomoc, nebo zbabělost. V tvém případě je to to první. Nebylo to zaviněno pouze otcovým nezájmem, ale také dalším důvodem. Podle bráchy tím dalším důvodem k útěku bylo i krátkodobé trápení, které v tobě probudilo domněnku, že útěk ti dodá pocit svobody." 
,,Jaké krátkodobé trápení myslíš?" přerušila ho v tom maminka. Pohlédla na mne a zeptala se: ,,Ty jsi dostala špatnou známku, Esmínko?" Většina mého krátkodobého trápení byla kvůli tomu, že se mi nepovedl test, nebo že mne učitel nevyvolal na to, co jsem věděla. 
,,Mami, to ti řeknu později." vypadlo ze mne.
,,Mohu pokračovat?" zachránil mne touto otázkou bráška. Mamka mu vrátila slovo a Markus směle pokračoval. ,,Velký vliv na to také má také otcův byt, který ruku na srdce, není vhodný pro dospívající děvčata. Vztah mezi vámi není zrovna výborný, přiznejme si to." Přiznání jsem projevila pokývnutím hlavy. Bráška se opět podíval na mamku.
,,Tímto ti doporučuji zrušení střídavé péče Esmeraldky a Žanetky. To se dá řešit ústní domluvou mezi tebou a tátou. On samozřejmě může holky kdykoliv navštěvovat, je to náš otec, že ano. Nicméně je tu možnost, že táta bude protestovat, že bude hrát si na chudáka." varoval nás on v momentě, kdy mi obsluha přinesla zákusek s čajem. Tím na krátkou chvíli přerušilo bratrové povídání. Já jsem poděkovala za službu a dál pokračovala ve poslouchání Markuse. Zase promlouval směrem k mamince, ale já dále poslouchala jejich hovor. Koneckonců, mne se to také týkalo. 
,,Tato možnost by byla velikou komplikací pro nás všechny, nejen pro tebe, nejen pro Esme, ale také pro tátu. Kdyby to odmítal, muselo by se to řešit u soudu." upozornil jí. 
,,Soud nechci dopustit, ještě by Zoltán začal mne nenávidět." řekla rázně maminka. ,,Jak to mám tátovi říct, že chci, aby holky byly u mne?" 
,,Hele, pozvi ho někam. Musíte spolu mluvit o tom osobně, přes telefon to bude od tebe vnímáno jako zbabělost. Přes ten mobil maximálně dohodněte, kde a jak se setkáte." doporučil mamince student práv. Otočil svůj pohled zpátky na mne a změnil téma hovoru. 

Po příjemné hodince ve společnosti bratra a mamky jsme bráchu doprovodily na vlakové nádraží, aby se mohl vrátit do Olomouce. Ač jsme mu nabízely nocleh v bytě, který po rozvodu připadl matce a který jsem považovala za pravý domov, on odmítal. Byli s Romanem dohodnutí, že s kamarády zajdou na fotbalový zápas. Dlouho to plánovali a proto to odmítl. My dvě jsme se vrátily k nám domů, do bytového domu.

Půlku věcí jsem měla u otce, druhou půlku u mámy. Avšak pro školní potřeby jsem musela k tátovi na ubytovnu. Tam jsem si věci vzala a vrátila se s mámou domů. Kromě úkolu do matiky jsme nic zvláštního neměli, takže jsem mohla celé zbylé odpoledne odpočívat. Obvykle si uvařím čaj a hlavně v zimě se zachumlám do deky s knížkou, nebo s mobilem, kde chatuji s Lenkou, či s bratry. To odpoledne bylo jiné. Zapla jsem elektronickou placku a všimla si odpovědi od Vítka.
Neděkuj mi. Rád jsem ti pomohl. A rád ti kdykoliv pomůžu, rád tě ochráním, Esmer. Esmer, toto lichotivé oslovení použil již podruhé a podruhé tím zavinil mé červenání v tvářích. Napsala jsem mu: I tak děkuji. On odpověděl: Nemáš mi za co děkovat.
: - ) Nemáš profil na nějaké chatovací aplikaci?
Ne, nemám. Proč?  zajímalo mne. Že by o mne projevil zájem?, pomyslela jsem si. Má myšlenka se potvrdila další zprávou, ve které stálo: Ale mailovou adresu snad máš.  
Takový staromilec nejsem., byla má odpověď. Na jeho otázku, jak moje mailová adresa zní jsem napsala svou adresu esmeralda.ramba@omail.cz. Poslední smska od něho byla: Napíši ti v sedm večer, teď maluji obraz na zakázku. Na psanou večer.