Němý ochránce

Kapitola šestá- Rande

 Ráno probudil mne víkendový budík na devět ráno. Vstala jsem z postele a mířila jsem si to obýváku, kde na jídelním stole voněly čerstvě upečené muffiny. Ne jen tak ledajaké nezdravé, ale upečené z kokosové mouky a slazené namísto cukrem čekankovým sirupem. Vedle talíře s muffiny stála i krabice mangového džusu. To obojí znamenalo jediné.
,,Vidím muffiny a mangový džus. Žanetka je doma." řekla jsem si nahlas. Na tohle ona, moje dvojče odvětila škádlivě: „A proč bych tady neměla být? To já bych se tě měla zeptat, jak to, že si nebyla včera u táty." Kápla jsem božskou. 
,,Máma a já jsme se sešly s Markusem v Kafé Capuccino. Nechci už chodit k tátovi." 
,,Prosím?" vyjela po mne Žanda. Jistě nečekala, že to jednou řeknu. Věděla, že můj vztah s tatou není ideální, i přesto byla vždy na jeho straně. Bránila ho vždy. Když přišel opilý domů a nadával mi do parchanta. Plakala jsem jí na rameno, ona mi k tomu vždycky řekla: „Vždyť má pravdu. Zlobíme ho, nejsme podle jeho představ. Chtěl z nás mít muzikantky, ne novinářku a zdravotní sestru. Proto musíme být na něho hodné." Musíme být hodné... Hlavou se mi v ten den, kdy jsem se setkala s Vítkem honilo mnohé, ale zrovna tuto věta jsem nezaslechla. 
,,Prosím?" zvýšila na mne Žanda podruhé hlas. ,,Jak můžeš tohle vyslovit? Proč nechceš už chodit k tátovi?" 
,,Ty to nevidíš? Jeho nezájem má na nás dvě špatný vliv. Spíme na jednom gauči, namísto ve dvou postelích, což se na mne a tobě odráží." řekla jsem s ledovým klidem. Dále jsem se nechtěla o tomto nepříjemném tématu bavit, proto jsem její výlev pustila jedním uchem ven. Šla jsem si do kuchyně pro skleničku, když ona mnou začala dětinsky manipulovat: ,,Ale tátu by to hrozně bolelo, kdyby tohle zjistil. Víš, jak hrozně bys mu ublížila?" Otočila jsem se směrem k ní.
,,On mi ubližuje celý život." řekla jsem. Odešla jsem ke stolu, kde jsem si na talíř vzala muffin. Dala jsem se do jídla a přitom poslouchala její vyčítání. 
,,Jak můžeš si nevážit toho, že otec nás příjímá k sobě? Jiní muži by utíkali za šlapkama, ale táta nás vždycky rád vidí!"
,,Ale já si toho vážím." pronesla jsem klidně. ,,Prosím, nebavme se teď o tátovi. Chci se najíst, ať mám energii na psaní úkolů." snažila jsem se ukončit hádku, kterou započala ona. Marně.
,,Asi si toho zas tak moc nevážíš, když tam nechceš chodit." hleděla na mne přísným pohledem. ,,Když chceš způsobovat tatínkovi bolest?"

Za co jsem trestaná touhle hysterii?, pomyslela jsem si v rámci sarkasmu. Už vím! Za svou lež. Uvědomena s důvodem Žantečiné scény jsem s očima zvednutýma nahoře pokračovala v pojídání jejího výborného muffinu. Ona se na mne dále vyčítavě dívala v naději, že přehodnotím svůj názor a budu dál poslušně za otcem docházet. Nepodařilo se jí to. 
Měla jsem chuť po ní vykřiknout, že za svými slovy si stojím a nic kromě jeho abstinence a změnění názoru na nás čtyři jakožto jeho potomstvo mne nepřesvědčí. Neučinila jsem tak, protože v té chvíli se ve dveřích obývacího pokoje objevila maminka. 
,,Co se tady děje, holčičky?" zeptala se nás laskavě. 
,,Řekla jsem sestřičce, že nechci chodit za tátou." řekla jsem na rovinu. 
,,A já jí tuto hloupost samozřejmě rozmlouvám." odvětila Žanda. ,,To přece nejde, aby dcera odmítala komunikovat vlastním otcem." Máma jí na to řekla: ,,A to, že utíká z domova kvůli němu je podle tebe v pořádku? Esmeralda nechce s ním ukončit kontakt, jen už nechce k němu chodit na těch čtrnáct dnů. Jestli ty chceš dál k němu chodit, tak choď. Pro Esme to platí také. Dobré ráno." Poslední dvě slova řekla se svým typickým milým úsměvem věnovaný mně. 

Měla jsem po celý den pocit, že pomalu, ale jistě vyhrávám. Nejvíce ten pocit jsem pocítila, když mamka odjela vyzvednout otce, aby spolu jeli na oběd. Měla jsem už hotový úkol do matiky a svou volnou chvíli trávila pomocí dvojčeti s vařením. Uvařily jsme si zeleninové rizoto s trochou kuřecího masa. Bylo výborné.